Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskuzích, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Jana a je mi 33 let. Otce svého prvního syna jsem poznala na večírku. Měla jsem ho ráda, i on mě, ale nějaká šílená závratná láska to nebyla. Trávili jsme spolu hodně času, ale každý jsme bydleli ve svém, žít spolu nás ani nenapadlo. A pak jsem po pár měsících zjistila, že jsem těhotná.
Příteli jsem to ale dlouho neřekla, asi až po třech týdnech. Jeho reakce mě nepřekvapila, tak trochu jsem s ní počítala. Řekl mi, že se na dítě a rodinný život necítí, někdy časem možná, ale ne teď. Prý mě nebude k ničemu nutit, ale pokud si dítě nechám, je mezi námi konec, zodpovědnost za dítě však přijme, bude mi posílat peníze, ale o kontakt nestojí.
Tak jsme se rozešli. Svým způsobem jsem ho chápala a nakonec jsem se rozhodla, že ho jako otce neuvedu. Se synem budu sama. Kdoví třeba si nás časem někdo najde oba.
První láska si mě našla na Facebooku
Když byly Jonášovi čtyři roky, ozval se mi přes Facebook můj dávný přítel z mládí. Poznali jsme se, když jsem byla v jeho zemi na školní praxi. Po těch několik týdnů jsme spolu chodili, byl mou první velkou láskou. Pak jsem odjela domů a náš vztah vyšuměl.
Pozvala jsem ho na návštěvu. Přijel a od té doby jsme spolu. Navázali jsme tam, kde jsme před lety skončili. Jezdil za námi zhruba dvakrát do měsíce a při jedné z jeho návštěv jsem otěhotněla. Porodila jsem ještě tady u nás, přítel za námi stále jezdil, ale už to začalo být neúnosné. Tak jsem se zhruba po roce za ním i se syny přestěhovala.
Žijeme společně i s jeho rodiči. Jsou fajn, z vlastního vnoučka jsou nadšení a moc hezky se chovají i k mému staršímu synovi. I jeho berou jako vnuka, snaží se mu věnovat, hrají si s ním. Bohužel ale v případě Jonáše narážíme jak u prarodičů, tak u mého přítele na jazykovou bariéru. Oni pochopitelně česky neumí a syn jinak než česky taky ne, domluví se tak jen se mnou. Pochopitelně časem se německy naučí, ale zatím zde žijeme krátce.
U syna prý nemám respekt
Mohla bych tedy být ráda, že mám hezkou rodinu, ale poslední dobou to tak necítím. Přítel má stále větší problémy s mým starším synem. Jonáš je hodně živý, pořád někde poskakuje, prozpěvuje si, je neposedný, je ho tzv. všude plno. Přítel na to není zvyklý. Než jsme se přistěhovali, měl klid, teď ne. Pracuje na směny, je unavený, snadno se pak rozčílí a vykřikuje, že už ten blázinec doma dál nezvládne, že má každý den stres, že je to čím dál horší.
Vyčítá mi, že jsem Jonáše vychovávala příliš benevolentně, že ke mně nemá žádný respekt. Prý si kluk ze mě nic nedělá. Možná má v něčem pravdu, když jsme byli sami se synem, měla jsem tendenci ho brát jako partnera, teď se učí být dítětem, které musí občas i poslechnout. A to se mu nelíbí a taky žárlí na mladšího bratra, myslí si, že ho máme radši. Já mu vysvětluju, že miminkům se musí pomáhat, kdyby to bylo naopak, pomáháme více zase jemu.
Jonáš občas dělá různé věci naschvál, třeba láká bratra, kam nemá, bere mu hračky. Někdy ale jen zapomene, třeba mluvit tišeji, když přítel spí po noční. Je to pořád ještě malý kluk, ale přítel to nechápe. Je z něj vyřízený a přesvědčený, že dělá vše naschvál.
Já vím, že s Jonášem je to těžké, snažím se mu všechno vysvětlit, po dobrém, nechci na něj křičet, i když občas musím, nervy mám jen jedny. Pak taky to, že přítel mu neumí nic říct, česky neumí, nemůže si s ním sednou a vysvětlit mu to. Třeba včera opět vylítl - povídali jsme si spolu a Jonáš přišel a začal na mě mluvit, tak jsem mu řekla, ať chvilku počká, že se mu za chvilku budu věnovat, ale Jonáš to vůbec nebral na vědomí, pořád na mě mluvil, dožadoval se pozornosti. Přítel už to nevydržel, popadl ho a odvedl pryč. Pak jsme se pochopitelně pohádali, vyčetl mi, že kluk ke mně nemá žádný respekt, že mě neposlechne.
Už jsem z toho všeho unavená. Nevím, co mám dělat. Bojím se, že to bude čím dál horší. Nikoho tady kromě přítele a jeho rodičů nemám, ti se naštěstí snaží přítele mírnit, ale to je málo. Domlouvají mu, že pro Jonáše je to těžká situace, je to dítě, zkouší hranice, kam až může zajít.
Mí rodiče, kterým jsem si postěžovala, mě přemlouvají, ať se vrátím. Máma nakonec navrhla, že by si Jonáše klidně vzali k sobě, třeba by se to pak zklidnilo. Jezdila bych za ním, oni by jezdili za námi. A časem se to určitě zlepší.
Jana
Názor odbornice: Babička mámu nenahradí
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Jano! Správně vnímáte, že je toho na Vašeho staršího synka Jonáše až dost. Po poměrně dlouhé době, kdy jste byli jen vy dva, má nyní Jonáš malého bratra. Jeho máma začala trvale žít s novým partnerem, jehož řeč navíc Jonáš ještě nezná. Žijete v jiné zemi, kde se kromě jazykové bariéry Jonáš zřejmě neorientuje. Staré kamarády a všechno, co znal, nechal v Česku. A k tomu “získal” nové prarodiče, kteří jsou možná fajn, ale co z toho, když se s nimi klouček nedomluví.
V první řadě se pokuste promluvit s partnerem o tom, co nyní před Vámi stojí - být Jonášovi oporou a pomoci mu s integrací v nové zemi, jazyce i rodině. Pokuste se pojmenovat, co ze strany přítele pomáhá, je-li něco takového.
Nepíšete, zda je Jonáš v nové zemi v nějaké vzdělávací instituci - škole či školce? Není-li, pokuste se mu ji co nejrychleji najít. Pomůže mu jednak s osvojením jazyka a povědomím, jak to v nové zemi chodí, ale může si tam postupem času najít i kamarády, takže nebude mít v celé nové zemi jen Vás. Přítel by měl od Vás dostat informaci, že práce s Jonášovou integrací do nového prostředí bude ze značné části na Vás. Můžete jej však požádat, zda by Vám pomohl s péčí o mladšího, jeho vlastního syna, aby se Vám trochu uvolnily ruce. Když to jen trochu půjde, oceňujte přítele za jeho rodičovský přístup.
Nemyslím si, že by byla šťastná strategie dát Jonáše k Vašim rodičům. Jonáš je Vaše dítě a potřebuje Vás. Jakkoliv může mít pěkný vztah s babičkou, mámu mu rozhodně nahradit nemůže. A nemyslím si, že byste mohla být trvale šťastná v partnerství, jemuž “obětujete” své dítě z předchozího vztahu.
Budete nyní potřebovat značnou dávku diplomacie, ale nemyslím si, že by Vaše situace musela být nezvládnutelná. Je však dobré uvědomit si, že láska rodiče k dítěti a partnerská láska spolu rozhodně nemají soupeřit. Jsou to totiž dvě odlišné veličiny.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 2. července 2018. Anketa je uzavřena.
