Matkou v pětačtyřiceti
Jana (45 let) byla skoro celý život přesvědčená, že je neplodná, protože to jí v sedmnácti letech doktoři sdělili. Ani když následně neplánovaně otěhotněla, nenapadlo ji nad jejich slovy pochybovat. „Paní doktorka mi řekla, že buď si to dítě nechám a budu mít jedno, anebo to dám pryč a nikdy žádné dítě mít nebudu. Takže mám syna. Celých 27 let nepoužívám žádnou antikoncepci, protože přeci nemůžu mít děti,“ vypráví Jana.
Když se pár let po rozvodu vydala s kolegyněmi na výlet do Prahy, dozvěděla se od jedné z nich, že se její rozvedený otec nudí a stále se chce scházet. Jana tehdy kolegyni poprosila o zprostředkování schůzky a seznámila se tak s Pavlem (49). Zpočátku Janin dospělý syn a Pavlova dcera proti jejich vztahu nic nenamítali, to se ale bohužel změnilo poté, co Jana nečekaně otěhotněla. Dospělé potomky to vyvedlo z míry natolik, že s nimi přestali komunikovat. Jana si myslí, že jsou v šoku z toho, že byli celý život jedináčci a ona už také nebude jenom babičkou, která je kdykoliv k dispozici.
Nad přerušením těhotenství ale nastávající rodiče neuvažovali, i přes pokročilejší věk jsou oba dva zdraví a zajištění, pro svou novou rodinu si dokonce staví dům. Oba ale velmi trápí reakce jejich prvorozených. Jana neustále uvažuje nad tím, jestli synovi po porodu zavolat, nebo ne. „Ono se to po porodu třeba změní, až uvidí miminko,“ snaží se je chlácholit porodní asistentka při vyšetřování.
Diví se také, že je to již více než dvacet pět let od Janina posledního porodu. „Jako kdybyste naposled rodila před dvěma lety,“ komentuje to porodní asistentka. Voda Janě odtekla již při cestě autem, kontrakce jsou také pravidelné a za pár hodin se Jana dopracuje do druhé fáze porodní. A pak už se konečně dočkají malé Pavlínky.
Po porodu Jana synovi opravdu zavolá a i Pavel znovu naváže kontakt se svou dcerou a všichni začnou komunikovat, na návštěvu sourozenců ale malá Pavlínka stále čeká. Jana je však přesvědčená, že jakmile začne běhat a žvatlat, tak nebudou mít její starší sourozenci to srdce odmítnout ji.
Matkou ve dvaceti
S odsudkem rodiny se po oznámení o svém těhotenství setkala i Tereza (20). Zatímco rodiče Jindřicha (26) mladý pár v neplánované životní situaci podporují, Terezina matka to zpočátku viděla jinak. „Brečela, že budu mít zkažený život, a radila mi, abych šla na přerušení. To já bych ale nemohla udělat,“ popisuje smutně Tereza. Matka pak prý tři dny vůbec nepromluvila. Tereza i Jindřich se ale na rodinu těší, Jindřich je rozhodnutý změnit svůj životní styl a namísto víkendové vysedávání po hospodách se chce věnovat rodině.
Terezina matka i otec ale nakonec svůj zamítavý postoj přehodnotí a celou dobu netrpělivě čekají na chodbě porodnice jako na trní na svého vnoučka. Dědeček dokonce již plánuje, že bude chlapečka rozmazlovat, babička zase vzpomíná na svůj pobyt v porodnici a porovnává dnešní a tehdejší přístup porodních asistentek. Ta Terezina je velmi milá, podporující a stále ji chválí, jak jí porod dobře jde. „Za nás to takhle nebylo. Když ženská moc křičela, tak ji seřvaly, ať se uklidní,“ přemítá nad minulostí Terezina matka Jaroslava v čekárně a netrpělivě píše další esemesku Jindřichovi.
Terezin porod postupuje fyziologicky, i když je nastávající matka ze síly kontrakcí vyvedená z míry. Na radu matky kontrakce prodýchává a po několika hodinách porodí chlapečka Martínka. Oba rodiče se pak nemohou ubránit slzám. „Ty brečíš, táto?“ ptá se Tereza partnera. „Proč ne?“ opáčí dojatý a šťastný Jindřich. Nadšení jsou i novopečení prarodiče, kteří se na malého vnoučka nemohou vynadívat.
I po porodu jsou mladí rodiče spokojení a své rozhodnutí by neměnili, i když z ekonomického hlediska to není zrovna procházka růžovým sadem, protože vše musí zaplatit z jedné výplaty Jindřich. Oba už ale myslí i na další děti. Jindřich by si přál aspoň tři a Tereza již začala uvažovat nad druhým. A všem, kteří se rozhodnou pro dítě v mladším věku, vzkazují, ať se nenechají odradit názory okolí a jdou si za svým. Podle jejich slov to rozhodně stojí za to.
Dula u císaře
Třetí těhotná žena Renata (29) přichází do porodnice s dulou Táňou (55). První Renatin porod totiž nedopadl podle Renatiných představ, a před tím druhým si proto začala zjišťovat více informací o dalších možnostech. Narazila tak na duly, průvodkyně porodem, které se během něj starají o ženinu psychickou a fyzickou pohodu a podporují ji, nejsou to ale zdravotnice a porod samy nevedou. „Manžel se o to nezajímá, bere to jako můj výmysl a neřeší to,“ dodává Renata a odhaluje tak vlastně i možný důvod, proč ji doprovází dula namísto partnera. Ten se navíc musí mezitím postarat o jejich první dcerku Anetku.
Renata dorazí do porodnice v neaktivní fázi porodu, lékaři i porodní asistentky se domnívají, že její nepravidelné bolesti v kříži nejsou ještě porodní kontrakce. Potvrzuje to vaginální vyšetření i natočené hodnoty miminka.
Navrhují proto rodičce injekci s přípravkem na spaní, díky kterému by si od bolesti mohla ulevit a odpočinout na lůžkovém oddělení. Vzhledem k tomu, že je půlnoc a Renata je vyčerpaná, nezdá se jí to jako špatný nápad, i když dula doporučuje vyhnout se všem medikacím. Zároveň Renatě říká, že jde o její vlastní rozhodnutí. Táňa ji nakonec doprovodí i na lůžkové oddělení, kde Renatě masíruje hlavu a záda, aby jí ulevila od bolesti. Úleva od bolesti je totiž to hlavní, co si Renata podle svých slov od Tániny přítomnosti slibuje, z bolesti má totiž velký strach.
Když jde Renata na další vyšetření k lékaři, navrhne jí po zvážení všech informací provedení císařského řezu. Nenarozený plod a jeho hlavička jsou totiž poměrně velké oproti Renatině pánevnímu vchodu. Tento nepoměr může znamenat při porodu velké riziko zejména pro miminko, které se může do porodních cest „napasovat“, ale následně nepostupuje dál. Ve chvíli, kdy postoupí hlavička do porodních cest, není již možné provést císařský řez.
Renata i Táňa souhlasí s lékařem, protože nechtějí nijak ohrožovat miminko. Renata se pak ještě zvědavě vyptává lékaře, jak by podobný porod probíhal před tři sta lety. „Myslíte, že bych při něm umřela?“ chce vědět. Doktor předpokládá, že by porod s těmito parametry mohl probíhat dva až tři dny, pravděpodobně by při něm zemřelo rodící se dítě a ve vážném ohrožení života by byla i matka. Renata je s promluvou spokojená, protože odpovídá tomu, co si sama o porodech nastudovala.
Na operačním sále pak Renatu stále provází dula Táňa, která se ji snaží uklidňovat v tom, že se rozhodla správně a pro dítě nejlépe. Renata má slzy v očích už ve chvíli, kdy ji na operační sál vezou, když ale uslyší křik svého syna Adama Františka, rozpláče se ještě víc a trochu si zaslzí i dula Táňa.
