Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Markéta, je mi 37 let. Jsem vdaná a s manželem Jardou máme dva syny, jedenáctiletého Pavla a desetiletého Jirku. Zlobí v mezích normy, asi stejně jako většina dětí v jejich věku. Sem tam přinesou nějakou tu poznámku, nic hrozného, kvůli čemu by člověk musel mít těžké spaní. Učí se celkem dobře, oba jsou spíš technicky nadaní, baví je počítače, auta, motorky. Sportují, oba hrají fotbal, jezdí na kole, lyžují jako jejich otec.
To já jsem spíš kulturně založená, miluju knihy, výstavy, divadlo. Kluky to ovšem nezajímá, ale kdoví, třeba jednou se vše změní. Rozhodně mě to nijak netrápí, hlavně že mají své zájmy a koníčky, které baví je.
Problém v tom však vidí moji rodiče, prý bychom se měli klukům v tomto směru mnohem víc věnovat. Třeba jim to i nařídit, jednou budou rádi, že už v dětství získali kulturní přehled. Já jsem proti, kluky do ničeho nutit nemíním. Jenže občas potřebujeme, aby prarodiče děti pohlídali, především o prázdninách, a tehdy narazíme. Kluci odmítají trávit čas s mými rodiči. Když byli menší, podařilo se nám je s manželem „ukecat“, ale rok od roku je to horší a horší. Nejen že k nim kluci nechtějí na víc dní o prázdninách, oni už remcají, i když je máme navštívit třeba jen na odpoledne.
Diktáty a vzorečky
Já jim rozumím, sama jsem si to v dětství prožila, stejně tak můj bratr. Rodiče jsou učitelé, celý život učili na základní škole. Máma se věnovala hlavně českému jazyku, táta pak matematice a fyzice. S bratrem jsme občas prožívali galeje, maminka nás pérovala v diktátech, různých gramatických cvičeních, táta nám dával příklady, zkoušel ze vzorečků. Přitom my jsme se bratrem učili dost dobře, neměli jsme nějaké zásadní problémy. Ale naši to viděli jinak, prý je třeba se neustále zlepšovat. Takže každý víkend jsme dostali od rodičů úkoly z češtiny a matematiky, i o prázdninách.
Jinak ale rodiče byli fajn, měli nás rádi, hodně se nám věnovali, ale bohužel učitelské povolání je dost deformovalo. Docela jsem záviděla ostatním kamarádům, že s nimi rodiče dokážou blbnout, hrát si s nimi třeba na babu, na schovávanou. Pamatuji, jak jsme jednou s mamkou koukaly z okna, kde sousedka se svou dcerou, mojí kamarádkou, před domem skákaly panáka, když mě viděly, volaly na mě, ať se přidám. Moje máma mi to zakázala, prý je hrozné, jak se ta ženská chová, že je jak blázen. Prostě mí rodiče byli už od mládí suchaři.
A bohužel se nezměnili ani v případě vnoučat. Babička kluky nutí číst knihy, třeba Jiráska, Němcovou, zakazuje jim brát si k nim tablet i mobil, jenže místo aby vyrazili do lesa, k rybníku, tak je s dědou vozí po různých památkách a muzeích. Pochopitelně už došlo i na diktáty. S otcem je to totéž, příklady a vzorečky. Také je neustále o něčem poučuje.
Druzí prarodiče jsou pravý opak
Já fakt nevím, co mám dělat. Štve mě to, že rodiče se snaží mé děti vychovávat, místo aby je rozmazlovali. To přesně dělají rodiče mého muže, druzí prarodiče. Kluci je zbožňují. Děda je bere do lesa, učí je stopovat, hraje s nimi hry, je bývalý skaut, a co může, předává svým vnukům. Babička jim podstrojuje, vaří dobroty, peče bábovky, koláče, buchty, což tvrdě odsuzuje moje máma, že prý tchynina kuchyně odporuje zásadám zdravé výživy a já bych to neměla dovolit.
Mí rodiče mi dávají vinu za to, že kluci k nim nechtějí. Prý jim neumím poručit, je pro mě pohodlné podlehnout tomu, co si synové nadiktují. Prý nemám ani já, ani manžel žádný respekt, žádnou autoritu, kluci nám budou za chvíli skákat po hlavách. Jak jim mám vysvětlit, že se pletou, že naopak je chyba v jejich přístupu. Oni jsou jak slepí a hluší, žádnou chybu nedělají.
Oni se nezměnili ani potom, co se nimi můj bratr se švagrovou pohádali. Mají děti starší než my a naši se je také snažili vychovávat. Dětem to pochopitelně vadilo a švagrová to mojí mámě řekla dost natvrdo, že jestli k nim budou její děti chodit, tak je máma nebude zkoušet z vyjmenovaných slov, kontrolovat jim žákovské, ale chovat se jako každá jiná babička. Máma se hrozně urazila a od té doby s bráchou, švagrovou i dětmi nemluví. Takhle bych dopadnout nechtěla.
Markéta
Názor odbornice: Promluvte si s rodiči
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Markéto! Promluvit si s rodiči není špatný nápad. Není záruka, že Vás pochopí či že na Vaše požadavky uslyší, avšak důležité je, že se jim budete snažit vysvětlit svůj úhel pohledu.
Zkuste hovořit také o tom, že zodpovědnost za výchovu dětí leží na vás, rodičích. Prarodiče svůj nemalý kus práce už odvedli, když vychovávali své dnes už dospělé děti. Zeptejte se rodičů, co se jim ve výchově dětí povedlo a co by dělali třeba jinak.
Pokuste se jim vysvětlit, jak je i pro Vás samotnou důležitá samotná cesta, kdy při výchově synů postupně objevujete pro Vás nejlepší cestu. Něco z jejich způsobu pro Vás možná bylo představitelné převzít do výchovy synů, něco však děláte jinak, po svém.
I Vaši synové se budou jednou chovat stejně, rozhodnou se, co lze z primární rodiny převzít a co by naopak rádi dělali jinak. Je dobré, když mohou babička s dědou dětem předávat kontakt s rodinnými kořeny, když si společně s vnuky užívají radosti a zábavy.
Prarodiče nemusejí nutně souhlasit s tím, jak jejich dospělé děti vychovávají další generaci. Avšak jejich zkušenosti jsou nepřenosné, každá generaci si sama musí přijít na to, jak na věc.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 4. září 2017. Anketa je uzavřena.
