Jmenuji se Dáša, je mi 64 let a s manželem Jindrou (66 let) jsme spolu téměř čtyřicet let. Vychovali jsme dvě děti. Nejdřív se nám narodil syn a několik let po něm i dcera. Máme čtyři vnoučata.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
S manželem jsme se poznali na vysoké škole. Oba jsme studovali stejný obor, akorát on byl o dva ročníky výš. Vzali jsme se po mé promoci, začali spolu bydlet a pár let po svatbě se nám narodil syn. Malý byt nám byl brzy těsný, vyměnili jsme ho časem za větší. Získali jsme sice jeden pokoj navíc, ale po narození dcery před 30 lety jsme se už nevešli ani do něj. A tehdy se manželovi rodiče rozhodli odejít na venkovskou chalupu a nám přenechali velký byt, ve kterém manžel vyrostl. Je jedináček, nemuseli jsme se tak s nikým o něj dělit.
Oba s manželem jsme měli náročnou a zajímavou práci. Naštěstí jsme ji vždycky dokázali skloubit s péčí o děti a rodinu. Hodně nám pomáhali i prarodiče. Děti jsme ani jeden ošidit nechtěli, ale na sebe jsme už času měli mnohem méně. Už od středního věku jsme se těšili, až jednou budeme v důchodu a budeme na sebe mít tolik času, až nebudeme vědět, co s ním.
Jako první naši domácnost opustil syn. Našel si dívku skoro 150 kilometrů od nás, vzal si ji a narodily se jim dvě děti. Vídáme se docela často, ale méně, než bych si přála. Mladí žijí pod jednou střechou s rodiči snachy. Jim ani dětem tam nic nechybí, a roli hlídací babičky tak plní především synova tchyně. Naštěstí je to skvělá ženská, syn na ni nedá dopustit, až někdy trošičku žárlím.
Kvůli vnoučatům jsem šla do důchodu
Já si ale plnou měrou roli babičky užívám u dcery. Před necelými pěti lety se jí narodila dvojčata. Od prvních chvil jsem se jí snažila pomáhat, co to šlo. Dcera i zeť jsou skvělí rodiče, pro děti dělají první poslední, ale občas toho na ně bylo dost. Děti jsou jak z divokých vajec, takže pomoc s hlídáním se jim náramně hodila a hodí i nadále. Před dvěma lety, když se dcera už chtěla vrátit do práce, jsem šla do důchodu, abych se mohla dětem co nejvíce věnovat. Chodí sice do školky, ale moje pomoc je potřeba téměř denně. Naštěstí dcera s rodinou bydlí nedaleko nás.
Manžel v té době ještě pracoval, což mi plně vyhovovalo, protože jsem aspoň neměla výčitky, že je doma sám. Často jsme ale spolu mluvili o tom, že po pár letech práce nechá i on a pak už si budeme jen plnit sny, jak jsme tomu říkali. Naplánovali jsme si cestování, občas s sebou vezmeme i vnoučata, budeme trávit volné dny u mladých na chalupě, číst knihy (manžel má knihovnu plnou knížek, které si šetřil na důchod), výstavy, divadla. Ani jsme se neobávali finančních problémů, jsme celkem skromní, máme i dost našetřeno.
Manžel práce nechal před necelým půlrokem. Prvních několik týdnů bylo skvělých. Ráno jsme si pospali, manžel mi dokonce po mnoha letech párkrát přinesl i snídani do postele. Pak jsme si v klidu zvolili denní program, chodil se mnou i za vnoučaty, nebo jsme si je vzali k nám domů. Jeli jsme za dcerou a zetěm na chalupu, navštívili pár výstav. Zkrátka jsme si konečně užívali.
Přemíra volného času manžela ničí
Jenže to netrvalo dlouho, manžel se postupně začal měnit. Stěžoval si, že neví, co s volným časem. Když jsem mu vyjmenovávala, co všechno měl v plánu a na co teď má moře času, tak se jen ušklíbl, že se mu do čtení nechce, na chalupě by mu to nedalo a musel by něco dělat a na to nemá náladu, na výlety je moc horko, nebo zima. Prostě hledal jednu výmluvu za druhou. Dokonce mu začaly občas vadit i děti, že jsou moc živé a hlučné a on má přece nárok mít doma klid.
Z mého pohodového manžela se tak pomalu, ale jistě stává starý nerudný dědek. Kolikrát ho přistihnu, jak jen sedí a kouká, místo aby se mnou šel na procházku, nebo si vzal do ruky knížku či pustil televizi. Navrhla jsem mu, že bychom třeba mohli jet na zájezd k moři, vzít děti, nebo jet i sami. Peníze na to máme a nechali bychom se hýčkat. Na to mi řekl, že není na nikoho zvědavý.
Nevím si s ním rady. Cokoliv mu řeknu, to neguje, každý můj návrh odmítne. Jeho chování si už všimly i děti, dcera se mě ptala, jestli to není kvůli tomu, že jim pomáhám. Co jsem jí na to měla říct? Manžela omlouvám, ale sama na něj mám vztek. Na jednu stranu chápu, že se mu úplně změnil život, ale na druhou si říkám, proč by se té změně nemohl přizpůsobit a užívat si ji tak jako já. Pořád doufám, že mu to brzy dojde.
Dáša
Názor odbornice: Zapojte jeho mužské přátele
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Dášo, váš příběh bych mohla použít jako ilustrativní při práci se svými klienty. Bohužel však jako příběh spíše s nedobrým koncem. Vypovídá o tom, jak je důležité pracovat na společném čase partnerů i na volnočasových aktivitách pro každého zvlášť průbězně po celý život. Čekáme-li totiž, až děti odrostou či až budeme v důchodu, nemáme pak často na co navazovat.
Vy sama zřejmě patříte svým založením ke spíše aktivnějším jedincům. Možná, aniž si to uvědomujete, jen v důchodu navazujete na své celoživotní tempo. Váš muž však přišel odchodem do důchodu o hlavní a zřejmě jedinou životní náplň. Namísto toho, aby se pustil do četby dlouho odkládaného štosu knih, potácí se v nicotě bezbřehého volna.
Rozhodně si nemyslím, že je špatné, že jej opakovaně přizýváte k všelijakým vašim aktivitám. Je však možné, že bude muž vůči vašemu lákání poměrně rezistentní.
Zkusila bych zapojit jeho mužské přátele, má-li nějaké, tam bych viděla možnost, jak jeho letargii narušit. Promluvte si se svým mužem, abyste zjistila, jakou má on sám představu o nadcházejícich letech. Jaké aktivity do nich patří, co by mu přineslo radost? Přizvěte na pomoc své dospělé děti, i ony se mohou od táty o jeho představách trávení důchodu leccos dozvědět. Až budou mít kontury jeho představ jasnější tvar, můžete uvažovat, nakolik se vaše dva světy mohou protnout.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 21. srpna 2017. Anketa je uzavřena.
