Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Je mi 24 let a mému příteli je o rok více. Seznámili jsme se před třemi lety na jednom letním hudebním festivalu. Byla jsem tam s partou kamarádů a Aleš zase se svými. Padli jsme si do oka, byla s ním legrace a docela se mi i líbil, ale chodila jsem s jiným klukem, který s námi nebyl, tak jsem Aleše brala jen jako fajn kamaráda.
Když fesťák skončil, vyměnili jsme si telefonní čísla a odjeli domů. I když jsme oba z Prahy, nepředpokládala jsem, že se budeme vídat. Aleš mi ale asi za týden zavolal, že se s kamarády chystá na další festival a jestli nechci jet taky, třeba i s lidmi, se kterými jsme byli minule. A já jela a sama, s přítelem jsme se pohádali, on moje nadšení nesdílel a nikomu dalšímu se to nehodilo.
Nový přítel
A tentokrát už to mezi námi s Alešem zajiskřilo. Tak nějak došlo k tomu, že jsme se líbali a nakonec se spolu u mě ve stanu vyspali. Zamilovala jsem se do něho jak šílená. I on mi řekl, že by chtěl v našem vztahu dál pokračovat. S přítelem jsem se rozešla a začala chodit s Alešem.
V té době jsem ještě studovala, i když už jsem brigádně pracovala ve firmě, do které jsem měla po škole nastálo nastoupit. Bydlela jsem u rodičů, kteří mě podporovali, nechtěli ode mě žádné peníze jako příspěvek, prý dokud studuji, je to na nich. Tak jsem si dokázala i docela slušně našetřit. Aleš v té době také bydlel u rodičů, ale na rozdíl ode mě si už vydělával. Doma mu bylo dobře, je jedináček, maminka mu podstrojovala, navíc mají dost velký byt a on rodičům na domácnost i přispíval.
S Alešem jsme se stýkali celkem často, viděli jsme se skoro každý den. Buď jsme někam šli, nebo jsme byli u nás, či u nich doma. Ale nikdy jsme ani jeden nezůstal přes noc. Jak mým, tak jeho rodičům se to nelíbilo. Jedině když odjeli někam na dovolenou nebo na pár dní pryč, přespali jsme buď u nás, nebo u nich. Ale nám to takhle vyhovovalo. Byli jsme dost spolu, moji rodiče si ho oblíbili a já si s těmi jeho také celkem rozuměla. I když s tátou víc než s mámou. Občas jsem měla pocit, že na mě maminka žárlí. Ale to se dá celkem pochopit.
Přítel se osamostatnil
S Alešem jsme o budoucnosti zpočátku moc nemluvili, proč taky. Bylo nám něco málo přes dvacet, tak jsme si chtěli užívat, na nějaké řeči o rodině a závazcích bylo času dost. A pak najednou zhruba po dvou letech naší známosti Aleš přišel s tím, že se rozhodl postavit se úplně na vlastní nohy. Má dobrou práci, vydělává si slušné peníze, tak proč by měl pořád bydlet s rodiči. Jeho kamarádi i kolegové, kteří jsou na tom podobně jako on, většinou žijí sami.
Když mi to řekl, byla jsem přesvědčená, že mi nabídne, abychom šli někam bydlet spolu. Jenže on nic takového neřekl. Řešil, jestli si pronajme byt, nebo jestli si třeba nepořídí něco vlastního. Ptal se mě na názor a já nevěděla, co říct. Pořád jsem čekala, že do svých plánů zahrne i mě. Jenže on nic takového neřekl, pořád mluvil tak, jako že jde někam bydlet on sám, ne on se mnou. A já si připadala hloupě, abych se ho zeptala.
Nakonec se rozhodl, že zkusí bydlet v pronájmu. Vyhovující byt si našel docela dost rychle a během týdne se stěhoval. Ve všem se se mnou radil, chtěl, abych mu pomáhala se zařizováním, s nákupy. Pochopitelně se také dost angažovala jeho máma, ale naštěstí mezi námi navzájem k žádným střetům nedocházelo.
A já pořád čekala, kdy mi řekne, jestli bych nechtěla bydlet s ním. A on pořád nic. Zpočátku jsem si myslela, že mi to nenavrhl, protože jsem studovala a byla víceméně závislá na rodičích, a náklady za samostatné bydlení by pro mě byly příliš, ale ani po dostudování mi přestěhování k němu nenabídl.
Chce žít sám
Nakonec jsem sebrala odvahu, i když jsem z toho měla dost trapný pocit, a na rovinu jsem se ho zeptala, jestli bychom mohli bydlet společně. Jeho odpověď mě šokovala, dodnes to nedokážu rozdýchat. Vyloženě to odmítl, řekl mi, že nevidí důvod, proč bychom měli spolu bydlet. Prý by to náš vztah mohlo zničit. Je lepší, když se vídáme, já u něj můžu klidně i pár dní přespat, ale bydlet nastálo, to ne.
Pořád se s jeho odmítnutím nemohu smířit. Bojím se, že o mě nestojí, že se mnou do budoucna nepočítá. Zároveň se stydím, že jsem se ho vůbec zeptala. Cítím se taková ponížená. Ale moje máma, které jsem se svěřila, to tak nevidí, prý je to celkem pochopitelné. Řekla mi, že jedna její kamarádka to má taky tak, má už několik let přítele, oba mají vlastní byt, a i když by je to vyšlo mnohem levněji, sestěhovat dohromady se nechtějí, každý z nich je rád sám ve svém. Jenže jim je kolem šedesátky, u nich to chápu, ale co my? My bychom naopak měli přejít do fáze společného bydlení a zjistit, jestli spolu dokážeme žít a jednou třeba i založit rodinu.
Vanda
Názor odbornice: Ptejte se, zda s Vámi počítá
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Milá Vando, jako byste tušila, co nastane, když se Aleše zeptáte, zda s Vámi ke společnému bydlení počítá. Nabízelo by se, že možná proto jste s dotazem váhala tak dlouho. Každopádně se Vám dostalo poměrně razantního odmítnutí.
Ve Vašem věku a po třech letech vztahu bych skutečně společné bydlení viděla jako logický další krok dvou partnerů, kteří se vztahem počítají i do budoucna. Netuším, co se odehrává v Alešově hlavě, a obávám se, že ani Vy nebudete chytřejší do doby, než se jej na to zeptáte. V rozhovoru se neobávejte hovořit o vlastním prožívání. Vyjádřete své emoce, které provázely Alešovo odmítnutí, abyste s ním sdílela byt. Hovořte o svých očekáváních od vztahu a o tom, co je pro Vás důležité, abyste se vztahem mohla počítat i do budoucna.
Rozhovor může mít dvě možná vyústění. Buď se dozvíte, že s Vámi Aleš počítá, ale jednalo se o jakousi jeho komunikační neobratnost, možná se bál, možná si nebyl jist, zda Vy počítáte s ním. Nebo se dozvíte, že jste pro něj jen jakýsi externí doplněk, se kterým nesdílí vize o společné budoucnosti. V tomto případě by bylo dobré zvážit, nakolik jste v takovém vztahu ochotna Vy sama dále fungovat.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 24. října 2016. Anketa je uzavřena.
