Jmenuji se Sára, je mi 23 let. Žiju sama v malé pronajaté garsonce. Předtím jsem žila se svou matkou, ale před rokem jsem se musela odstěhovat, protože s ní už nebylo k vydržení. Celý život žije v hrozné křivdě a ublížení a připadá mi, že je to s ní čím dál horší.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Ale popořádku. Máma nikdy nebyla vdaná, ani jsem nikdy vedle ní nezažila žádného partnera. Když jsem se narodila, bylo jí devatenáct let. Žila s rodiči v rodinném domku a sem si mě i přivedla z porodnice. Děda umřel, když mi bylo osm. A tak jsme ve velkém domě zůstaly jen my tři.
Kdykoliv jsem se zeptala na svého tátu, máma mě odbyla slovy, že táta prostě není, že se s tím mám smířit a neptat se. Jenže já to chtěla vědět, přeci nějaký táta být musel. Samozřejmě jsem měla kolem sebe dost kamarádů, kteří žili jen s jedním z rodičů. Moje nejlepší kamarádka dokonce žila jen s prarodiči, protože její máma byla feťačka a tátu zavřeli. Ale všichni ti z neúplných rodin prostě o svém tátovi či mámě něco věděli, rodiče byli buď rozvedení, nebo spolužákovi maminka zemřela krátce po porodu.
Jenom já nic netušila. Trápilo mě to, ale máma byla neoblomná jak skála. Na nic se mě neptej, ty tátu nemáš, nikdy jsi neměla a nikdy mít nebudeš. A dost. Párkrát jsem se zeptala i babičky a dědy, dokud žil, ale i oni převedli řeč někam jinam. Tak jsem se s tím nakonec smířila.
Tajemství bylo venku
Jenže asi tak v patnácti jsem přišla domů ze školy a slyšela jsem mámu s babičkou, jak se hádají. Nebylo slyšet, co řeší, ale obě byly už podle tónu hlasu hodně naštvané. Vešla jsem do dveří a dodnes si pamatuji, jak se babička otočila ke mně a říká mi: Už toho všeho mám dost, ty prostě musíš vědět pravdu, tátu nemáš, protože ho nikdo nezná, je to nějakej mizernej úchylák, kterej tvou mámu znásilnil, a nikdy se na něj nepřišlo!
A bylo to, konečně jsem se dozvěděla pravdu. Ale takovou bych radši ani vědět nechtěla. Zůstala jsem jako opařená, koukla na mámu, ta byla bílá jak stěna. Beze slova odešla z pokoje, sbalila si kufr, mně řekla, ať si vezmu nejnutnější věci, že odcházíme a pro zbytek věcí se vrátíme později.
Je zbytečné líčit, jaké dělala babička scény. Máma už nepromluvila ani slovo, odešly jsme. Pár dní jsme bydlely u její kamarádky, než si máma pronajala byt, kam nám pak její kolega z práce odstěhoval všechny věci.
Od té doby s babičkou nepromluvila ani slovo. Babička se pochopitelně snažila ji kontaktovat, ale máma na žádný z jejích pokusů nereagovala. Tak jako se nechtěla bavit o mém otci, tak se odmítá bavit o babičce. Já to respektuji, vím, co je máma zač, jakou má povahu.
Také mi po několika dnech řekla, co se stalo. Prý ji jednou večer, když se vracela z diskotéky, přepadl nějaký chlap a znásilnil ji. Skoro ho neviděla, jaký měla strach, byla tma, nedokázala ho pak ani policii pořádně popsat. Navíc doma to rodičům řekla až po několika dnech, strašně se prý styděla. Byla dokonce v té době ještě panna. Nikdy ho nenašli a máma si trauma nesla dál. Celou záležitost v sobě uzavřela, dělala, jako že se to nikdy nestalo. Jenže pak zjistila, že je těhotná. Sváděla sama se sebou hrozný boj, ale nakonec se rozhodla, že si dítě nechá. I když prý až do porodu pochybovala, tak je dneska moc ráda. Nejen že má mě, ale prý by už nikdy žádné dítě ani neměla, protože od toho znásilnění se na žádného muže ani nepodívala, má k nim prý odpor.
Babička je nemocná
S mámou jsem to nikdy neměla jednoduché. Umí být veselá a milá, ale od té doby, co jsme odešly od babičky, se postupně měnila v protivnou ženskou. Je zapšklá, někdy i hodně zlá. Přitom je ještě tak mladá, vždyť jí je jen 42 let. Říkala jsem si, že by jí třeba pomohl nějaký psycholog. Kdyby se vypovídala. O tom, co se jí stalo, prý ví jen babička a já, když pominu, že to ví i ten násilník a je to zaprotokolováno někde v policejních archivech.
Nakonec jsem se od mámy odstěhovala, už jsem nechtěla žít obklopena jen negativní energií. Pochopitelně jsme spolu v úzkém kontaktu. Nebydlím daleko od ní. Také se stýkám s babičkou, nikdy jsem nepřestala. Ona byla hrozně nešťastná z toho, co se mámě stalo, i z toho, že to prozradila a jaké to pak mělo následky. Já jí to pochopitelně za zlé nemám, i když bych radši nevěděla, jak došlo k mému početí, ale s tím se musím vypořádat, před pravdou se oči zavírat nemohou.
Babička je ale nemocná, má rakovinu, už tady dlouho nebude a já vím, že jejím jediným přáním je usmířit se s mámou. Prosila mě, abych mámu přesvědčila, aby se k ní vrátila, aby jí odpustila. Jenže já se bojím, že máma to odmítne a to babičku zlomí. Nevím, co mám dělat. Říkala jsem si, že bych se třeba k babičce přestěhovala, aby nebyla sama, jenže co když mi to máma bude vyčítat? U ní člověk nikdy neví, je tak naštvaná na celý svět...
Sára
Názor odborníka: Pečujte o vztah s mámou i babičkou
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Milá Sáro, Váš životní příběh by vystačil na román, jakkoliv věřím, že byste se bez některých jeho pasáží raději obešla. Vaše máma se na babičku zlobí oprávněně. Jestli Vám měl někdo sdělit informace o Vašem početí, měla to být právě a jedině máma, nikdo jiný.
Nepříjemným efektem je přerušení komunikace Vaší matky s babičkou, jakož i ochlazení vztahu mezi Vámi a mámou. Vaše máma byla obětí trestného činu, ze kterého si nese masivní trauma. Dokázala obdivuhodně zpracovat, že má následkem znásilnění dítě, které má ráda. Avšak vztah k mužům pro ni zůstal vlastně nerealizovatelný.
S poškozením po prožitém traumatu je téměř nemožné vyrovnat se sám, na místě je určitě odborná pomoc psychologa. Je to běh na dlouhou trať, co se stalo, už nic nezmění, avšak klient dostane možnost prožitá traumata za pomoci psychoterapeuta uchopit. Je to velký rozdíl od situace, kdy máma své trauma (pochopitelně, protože jednala v pudu sebezáchovy) opouzdřila a nechala být.
Nyní stojíte před rozhodnutím, jak pomoci urovnání vzájemného vztahu vážně nemocné babičky s matkou. Vy sama pomůžete, budete-li pěstovat vztah s oběma ženami. Co je mezi nimi, příliš ovlivnit nemůžete. Budou mít však výhodnější výchozí pozici, když ve Vás naleznou oporu a posléze možná i spojku.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 4. července 2016. Anketa je uzavřena.
