Jak jste se stala tváří kampaně boje proti domácímu násilí?
Dostala jsem od Policie České republiky nabídku na krásný projekt, který se právě věnuje problematice prevence proti domácímu násilí. V okolí je těchto problémů velká řada a spousta žen si vůbec neuvědomuje, že už se staly nástrojem agresora.
Máte s tím nějakou osobní zkušenost?
Jednou jsem se v životě zamotala do takového tříletého vztahu, kdy jsem začala brát už jako naprosto normální, že mi někdo zakáže jít s kamarádkami ven. Nebo že přijdu odněkud pozdě a dostanu pár facek. Takové to agresivní tahání a vláčení za vlasy byla zcela běžná věc. Jak říkám, trvalo to tři roky. Já byla zamilovaná a slepá. Naštěstí jsem potkala lidi, kterým jsem svůj příběh řekla. Ti mě začali pomalinku vyvádět ze začarovaného kruhu a já začala vidět věci tak, jak skutečně jsou.
Sáhla jste si až na dno?
Přesně tak. Začala jsem si zpátky uvědomovat, že jsem holka, která si nechala srazit svoje vnitřní ego. Ten prožitek mě stál hodně sil a po tolika letech jsem už připravená o tom mluvit. Chci to hlásat mezi ostatní ženy, aby si včas uvědomily, že něco není v pořádku.
Ženy v koncích Kdy jste se cítili v koncích? Projekt iDNES.cz představuje ženy, které prožily beznaděj a životní kotrmelce, přesto dokázaly udělat krok kupředu. Prožily jste vy nebo někdo ve vašem okolí něco podobného? Napište nám na ona@idnes.cz. |
Kolik vám v té době bylo let?
Bylo mi tenkrát dvacet a trvalo to do mých třiadvaceti let, než jsem si uvědomila, že to má být jinak. Už jsem byla hotová holka. Dnes, když vychovávám svoje tři děti, tak si troufám říct, že v šestnácti, sedmnácti, osmnácti letech, teprve sbíráte zkušenosti. Já předtím neměla vážnější vztah, abych dokázala vyhodnotit, jestli se partner chová líp nebo hůř než jiný. Dospělost u mě nastoupila asi později, ale předpokládám, že toto násilí se může stát i dívce, která se zamiluje v patnácti, šestnácti letech a narazí na násilníka.
Rodiče nic nepoznali? Nesvěřila jste se například mamince?
Já neměla modřiny nebo škrábance po těle. A neměla jsem potřebu něco vlastně říkat, protože jsem se možná vnitřně bála. Těžko říct. Dnes když to vidím, sama nechápu, proč jsem to rodičům neřekla. Nebyla jsem nikdy ve stavu, abych šla a zavolala policii. Ani mě nenapadlo, že bych se mohla anonymně svěřit.
Tři roky je dlouhá doba. Neříkejte, že vám přišlo normální, že jsou muži vůči ženám agresivní.
To je sice pravda, ale na druhou stranu je to těžké, když vám ublíží člověk, kterého milujete, ale za chvilku otočí o 180 stupňů. Přijde s kytkou, líbá vás a říká, jak vás miluje, že už to nikdy neudělá. Pak máte spolu třeba krásný sex. Tak mu odpustíte a uvěříte. Jak říkám, byl to skutečně začarovaný kruh, nevědomost, nezkušenost a velká láska. Buď to ustojíte, zvyknete si a stane se z toho normální model vztahu, nebo vystrčíte čidla a řeknete, to není normální. U mě to časem asi už nebyla láska, ale spíše strach.
Jste ráda za tuto byť špatnou zkušenost?
Jsem ráda, že jsem to prožila. O to víc si v životě vážím partnera, který mě nosí na rukou. Nebylo to příjemné. Měla jsem z této zkušenosti léta psychické následky. Na druhou stranu dokážu poradit ženě s tímto problémem a říct jí, že nežije s normálním chlapem.
Hanka Kynychová
Svěřují se vám třeba klientky, které přijdou za vámi cvičit, že mají doma muže s násilnickými sklony?
Osobní trenér se stává i takovým psychoterapeutem. Měla jsem pár klientek, které začaly o takových prožitcích mluvit. Jedné jsem úplně natvrdo řekla: Prosím tě, víš, že se nechováš úplně normálně? Víš, že se bojíš? Víš, že ten člověk, se kterým jsi, je agresor? On je šťastný, že má svůj objekt, do kterého se může navážet, ať už psychicky nebo fyzicky? Dokonce ta klientka našla ve své kabelce GPS. Partner ji sleduje na každém kroku a chce vědět, kde opravdu je, a ona už to začíná brát jako normální.
Mluvila jste o spolupráci s policií. Jak to bude vlastně probíhat?
V letošním roce je naše tour postavena především jako prevence, aby ženy, které tam přijdou, něco slyšely. A myslím si, že tam nemusí přijít jen ty s negativní zkušeností. Každý si může poslechnout informace a třeba pak pomůže někomu ve svém okolí, kdo prožívá domácí násilí. Tour Pohyb pomáhá startuje 20. března v Praze a ženy si mohou přijít zdarma zacvičit do Kongresového centra. Čekají je tři hodiny cvičení pod mým vedením, přednášky, besedy. Pak pokračujeme 2. dubna v Rakovníku, 3. dubna v Domažlicích a zakončena bude 16. dubna v Brně na výstavišti.
Hanka Kynychová a Jindřich Kynych
Nyní žijete v harmonické rodině. Přesto se s domácím násilím setkáváte i v současné době.
Přesně tak. Vidím to v dětských domovech, což je i možná jedna z věcí, která mě vedla k tomu, abych se začala věnovat dětem. Na nich je příkoří samozřejmě o to horší. Dospělá ženská si už nějak poradí. Jenže když dítě vidí jak otec bije matku, nebo si to zažije samo, podepíše se to na něm. Sem tam se s dětmi bavíme a vypadne z nich, proč a za jakým účelem se do dětského domova dostaly. Mě pak velmi těší, že je můžu pohladit, obejmout a je to jedna z věcí, která mě na tom světě dělá šťastnou, protože vím, že tímto způsobem pomáhám i jim.
Sama máte dvě dcery. Kdy podle vás bude ta nejvhodnější chvíle říct jim o své zkušenosti s domácím násilím?
My jsme velmi otevřená rodina a úplně o všem se bavíme. Takže já, když si moje holky najdou kluky, budu se vyptávat: Jaký je? Pohladí tě? Budu se snažit, z nich dostat něco, abych zmapovala partnera, který vedle nich je. Také si myslím, že žijeme v normálním vztahu s mým partnerem, kdy sem tam je bouřka, ale nikdy ty děti nevidí model, kdy bychom si nějakým způsobem ubližovali. Chci se se svými dcerami, kterým je zatím osm let, vždy otevřeně bavit, tak jak to dělám celá ta léta se synem Filipem, kterému je šestnáct a půl.
