Téma interrupcí je i dnes v naší společnosti velmi citlivé. Přestože zákon jasně upravuje okolnosti, za kterých mohou lékaři těhotenství přerušit, mnoho lidí to odsuzuje z morálního hlediska. Ženy, které se z jakýchkoliv důvodů rozhodnou interrupci podstoupit, pak často raději o svém zážitku mlčí i před svými nejbližšími.
Problém podle psychologů tkví v tom, že si myslíme, že zákrokem nebo podáním pilulky je celý proces u konce. První emocí, kterou ženy následně cítí bývá úleva. Jenže často hned poté přichází smutek, se kterým si žena neví rady. Proč je smutná, když se tak sama rozhodla? A jak může být smutná, když jí zároveň spadl kámen ze srdce?
„Deprese po potratu souvisí u některých žen s truchlením ze ztráty dítěte, často jde ale o příznak vnitřního konfliktu a pocity viny z tohoto rozhodnutí. I když si rozumem najde důvody, proč potrat podstoupit, ženská přirozenost, mateřský pud, emoce spojené s celou situací to vnímají jinak, z toho pak vzniká právě zmíněný vnitřní konflikt a pocity viny,“ vysvětluje psycholog Jan Kulhánek z centra Psychoterapie Anděl.
Emoce se musí zpracovat
Bohaté zkušenosti se ženami, které zasáhly postabortivní deprese a další problémy, má doktorka Trudy M. Johnsonová, která o tom, jak se vyrovnat s interrupcí napsala knihu Choice Processing and Resolution (volně přeloženo jako Zpracování a uzavření své volby).
Zpověď po potratuTřicetiletá Lilia, která vystudovala politiologii a historii na oxfordské univerzitě, se svěřila se svým zážitkem z „klasického“ potratu a porovnala ho s interrupcí pomocí pilulky.  Lilia K. se svým synem |
Ženy si po interrupci smutnění často zakážou nebo na ně nemají prostor, protože o zákroku nikomu neřeknou. Namísto přirozeného oplakání definitivního rozhodnutí se pak snaží působit normálně a často i předstírat, jako by se nic nestalo. Může se objevit i úzkost související s obavami o prozrazení nebo o svou budoucí plodnost.
Podle Trudy Johnsonové je deprese jedním z hlavních „vedlejších příznaků“ po nezpracování smutku z interrupce. U žen se pak střídají chvíle smutku s obdobími vyplněnými paralyzující depresí. Nezpracovaný smutek podle psycholožky také způsobuje, že jsou ženy permanentně naštvané, aniž by si uvědomovaly zdroj svého vzteku.
Jiné ženy pak sahají k „samomedikaci“ své psychické bolesti pomocí alkoholu a dalších drog, závislostí na svých blízkých lidech, ale třeba i poruchou příjmu potravy. „Je známo, že omezování se v jídle je jeden ze způsobů, jak se vyrovnat se smutkem,“ objasnila Trudy Johnsonová pro web PsychCentral.
Problém s politikou
Problém také tkví v politickém a náboženském kontextu interrupcí, stejně jako v tom, že se o tomto tématu otevřeně nehovoří a ani se moc nezkoumá. Právě data z psychologických výzkumů si totiž politici rádi berou jako argumenty. Ve Spojených státech amerických se tak již několik let skupina lékařek i aktivistek snaží o zařazení Post Abortive Stress Syndrome (PASS - postinterrupční stresový syndrom) mezi oficiálně uznávané diagnózy, jako je tomu např. u premenstruačního syndromu, poporodní deprese nebo posttraumatické stresové poruchy.
Odpůrci interrupcí používají v Americe postabortivní depresi jako argument proti interrupcím, protože se podle nich dotkne každé ženy s touto zkušeností. Zastánci práva žen na interrupci pak zase PASS vyvracejí jako mýtus, který odpůrci využívají k vyděšení žen a postavení potratů mimo zákon. Pravda se zdá být někde uprostřed - nepříjemné pocity po potratu se netýkají všech žen, to ale neznamená, že neexistují vůbec.
„Podle mé zkušenosti by si profesionální pomoc zasloužila každá žena, která má po potratu výčitky, trápí se a potřebuje své trápení sdílet. Vyhledat pomoc by pak určitě měla žena, která v důsledku depresivních nálad přestane spát, jíst, má myšlenky na to, že by si chtěla ublížit nebo se přímo zabít,“ upozorňuje psycholog Jan Kulhánek.
