Jaké to je mít ve třiatřiceti čtyři děti?
Skvělé a trochu šílené. A musím uznat, že na čtyřnásobnou matku nevypadám špatně. (smích) Není úplně jednoduché skloubit modeling, charitu, které se věnuji, a rodinný život. Děti jsou ale vždycky na prvním místě. Můj diář se točí kolem jejich rozvrhu, dávám si pozor, abych neprošvihla žádnou důležitou událost. Nemyslete si, že se jako matka necítím provinile, když odcházím do práce. Ale zase se jim snažím jít příkladem – ne jenom dceři, ale i všem třem synům chci ukázat, že ženy dokážou být stejně dobré šéfky jako muži a že stejně jako oni mají právo se svým životem naložit po svém.
Jak děti zvládají vaši slávu?
Jsem jako každá jiná máma. Občas mám večer pracovní povinnosti, ale většinu večerů trávím s rodinou, často jsem doma dřív, než děti přijdou ze školy. Snažím se, aby měly úplně normální život. Je mi jasné, že jednoho dne budou mé dceři nabízet práci modelky, ale já bych byla radši, kdyby se soustředila na ty méně pomíjivé věci v životě. Hlavně na vzdělání a kariéru.
Sama jste s modelingem začala v patnácti. Měla jste už předtím nějaké vysněné povolání?
Vlastně jsem na snění neměla čas. Prodávala jsem tehdy ovoce na trhu a moje hlavní starost byla, jestli se prodá všechno a jestli vydělám dost na to, abych mohla koupit aspoň krabici banánů na další den. S ovocem a zeleninou je to těžké, víte proč? Když si je někdo nekoupí, dokud jsou čerstvé, jste v háji. Musíte si půjčit peníze a začít znova.
Natalia Vodianova
|
A to všechno jste řešila v době, kdy si ostatní holky hrály s panenkami?
Byla jsem pořád unavená, ve škole jsem usínala. Taky jsem byla hodně vyspělá a vážná, nebavilo mě se spolužačkami řešit módu nebo kluky. Zdálo se mi to trochu hloupé. Bylo to smutné dětství, ale dnes můžu upřímně říct, že si vážím všeho, co jsem prožila. I proto, že mě to inspirovalo k tomu, abych založila vlastní nadaci.
Vlastně pomáháte dětem, které na tom jsou podobně.
Ano, Naked Heart Foundation jsem založila pro ruské rodiny, které žijí v podobně obtížných podmínkách. Začali jsme tím, že jsme stavěli hřiště na malých městech, taková, jaká mně a mým sestrám kdysi chyběla. Dnes pomáháme nejrůznějším rodinám, často svobodným maminkám s dětmi. Pro nás Rusy je totiž mateřství něco posvátného. Pamatujete na masakr v Beslanu? (čtěte zde) Mě a spoustu dalších matek tehdy nejvíc šokovalo, že mezi teroristy, kteří vraždili, byly i ženy. Je pro mě nepředstavitelné, že dokázaly ublížit dětem.
Vaším hlavním cílem je dnes pomoc dětem se speciálními potřebami. Jak se jim v Rusku žije?
Bohužel obvykle žijí ve státních institucích, úplně odříznuté od světa. A víte, jak to bývá: když něco neznáme, bojíme se toho. Lidé z nich mají zbytečně strach, někdy dokonce věří, že se od nich můžou „nakazit“. Hlavně na malých městech jsou málo informovaní. Když se jim pak takové dítě narodí, bojí se o to víc. Budou ho moci dát do školy? Bude na nich jednou nezávislé? Bude mít hezký život? U nás odpověď na takové otázky většinou zní „ne“.
Jak je to možné?
Protože v Rusku nefunguje žádná infrastruktura, která by rodiny s handicapovanými dětmi podpořila. Máme jen ty domovy a to není žádné řešení. Připadají mi úplně nelidské. Znevýhodněné děti potřebují rodinu, potřebují možná víc lásky než jejich zdraví vrstevníci. Často je to totiž jediný jazyk, kterému rozumějí. Jenže rodičů, kteří se nebojí je vychovávat sami a můžou si to dovolit, je málo. Naštěstí můžu říct, že díky novým zákonům se jejich situace zlepšuje. Hodně pomalu, ale přece.
Změnilo se to od doby, kdy jste v Rusku žila?
Rozhodně. Dřív stát lidem na rovinu říkal, ať své děti dají do domova, ať je opustí. Když mi bylo šest, narodila se moje sestra Oksana, která prodělala mozkovou obrnu a trpí těžkým autismem. Mámě tehdy doslova řekli: „Nebojte, budete mít ještě spoustu zdravých dětí, na tuhle prostě zapomeňte.“ Tvrdili, že se sestra dožije maximálně deseti let. A to se v domovech opravdu často stává. Děti, kterým chybí láska, nemají dostatek pozornosti a příležitostí se rozvíjet, často umírají dřív.
Vaše maminka ale Oksanu neodložila.
Ne, sestře je dnes sedmadvacet a žije docela normální život. Pracuje pro nadaci, pomáhá dalším dětem, stejně jako každá žena se chce pěkně oblékat, hezky vypadat, ale hlavně být šťastná. Je usměvavá, plná pozitivní energie, je otevřená a nikoho nesoudí. Úřady bohužel většinou neberou na vědomí, že děti se speciálními potřebami můžou dělat svým rodinám radost, nabídnout jim zase jiný pohled na svět.
Žije pořád v Nižném Novgorodu, kde jste se narodily?
Ano, extrémně špatně snáší změnu prostředí. To je taky hlavní důvod, proč s ní maminka zůstala v Rusku. Obě jsou tam ale spokojené. Pomohla jsem mámě rozjet vlastní byznys, vaří doma jídlo, které pak rozváží do firem. Dělá i catering na oslavách nebo na svatbách. Koupila si byt, dům na venkově, má spoustu kamarádek a spoustu práce, což jí vyhovuje.
Vídáte se často?
Jak jen to jde. Většinou se scházíme v Moskvě, kam jezdím kvůli nadaci. Je skvělá babička, baví ji starat se o vnoučata a vlastně i o mě; když mě pohladí, připadám si zase jako malá holčička.
Vy sama jste se do Ruska už nevrátila, zato jste žila v New Yorku, na britském venkově i v Paříži. Jak vás tohle nomádství ovlivnilo?
Až zpětně si uvědomuju, jak mě různá místa a kultury utvářely. V posledních letech navrhuji spodní prádlo pro značku Etam a při tom si pro sebe zpracovávám zážitky ze zemí, které jsem navštívila nebo jsem v nich nějaký čas žila. První kolekce byly inspirované Francií, hlavně Francouzkami. Pocházím z maličkého, šedivého, smutného města, takže když jsem poprvé přijela do Paříže, byl to ohromný rozdíl. Jak se tu ženy sebevědomě nosí, jak umí podtrhnout svoje přednosti – pozorovat je na ulici je zážitek.
Vytvořila jste i „ruskou“ kolekci, další byla inspirovaná peruánskými Indiány.
A letos jsem se konečně vydala do Velké Británie, která tvoří důležitou součást mé identity. Líbí se mi, jak tam ctí tradice, jak si váží královské rodiny. Podle mě tím symbolicky oslavují rodinu jako takovou. Navíc mám tři velmi britské děti, učí se sice rusky a jsou na svou ruskou stránku hrdí, ale duší jsou prostě po otci Britové. Rádi spolu v Anglii chodíme do malých starožitnictví, kde prodávají krajku, porcelán nebo sklo. To všechno se promítlo do mé poslední kolekce.
Na co ještě při navrhování myslíte?
Sleduji, co je zrovna trendy, hlavně co se týká oblečení. Je fajn, když se prádlo a zbytek outfitu doplňují. Třeba když jsou šaty trochu průsvitné a je pod nimi vidět třeba detail na podprsence. Nemělo by to ovšem působit vulgárně. Vždycky myslím na to, jak se z dívky stává žena – je to důležitý moment v životě a já ho chci ukázat jako něco pěkného, něžného, pozitivního. Hranice mezi tím, že si uvědomujete svou ženskost, a tím, že ji agresivně prodáváte, je totiž velmi tenká. Nejvíc sexy podle mě je, když se cítíte dobře ve svém těle.
To vám nejspíš nedělá problém.
To byste se divila! Často závidím ženám, které mají větší prsa a pěkné křivky. Říkám si: „Bože, ta je tak krásná! Proč nemůžu vypadat jako ona?“ Tohle si prostě my ženy děláme, možná to máme zakódované v genech. Stává se mi, že ráno vstanu levou nohou, podívám se do zrcadla a ani trochu se mi nelíbí, jak vypadám. Pak mi pomáhá takové cvičení. Myslím na to, co je v mém životě opravdu důležité, za co jsem vděčná a co se mi povedlo. Zkuste to taky, funguje to.
