Svářečka, jeřábnice ani hokejová brankářka se za raritu nepovažují

I v naší společnosti se ženy musí stále potýkat s některými sexistickými předsudky - třeba že neumí řídit, nemají fyzickou sílu a výdrž nebo že nejsou šikovné na řemesla. Archaické stereotypy o ženách vyvrací jeřábnice, svářečka i hokejová brankářka.

Svářečka Kateřina

Nejznámější svářečkou je bezpochyby Alex Owensová z muzikálu Flashdance, která ovšem touží stát se profesionální tanečnicí. V Česku byste na svářečku asi dlouho nenarazili, i když je v oboru sváření stálý nedostatek pracovních sil, jedná se totiž o rizikovou a náročnou práci. Jedna trutnovská firma však začala podávat inzeráty s formulací „vhodné i pro ženy“, protože chtěla obohatit svůj mužský kolektiv o druhé pohlaví. Podařilo se, nalákala tak 24letou Kateřinu Valentovou, která se původně vyučila na kuchařku.

„Jistě, bála jsem se, že mi to nepůjde a jestli budu stíhat, když jsem v tomto průmyslu neměla žádné zkušenosti. Ale kdybych se měla bát všeho, asi bych v životě nic nezkusila. Teď jsem naprosto šťastná,“ usmívá se sympatická brunetka, která rozhodně není z cukru.

„Když ti třeba spadne žhavá kulička do boty, nevíš, co máš dělat dřív. Zmůžeš se jen na poskakování a nadávání. Taky jsem sáhla na čerstvý svár a dostala nakopnutí od brusky. Trochu jsem si o materiál i naštípla hlavu, když jsem se zvedala,“ popisuje dosavadní pracovní úrazy na dílně Kateřina, podle které šlo však jen o nepozornost.  

Ženy, co se nebojí netradičních profesí

Přečtěte si rozhovor s kominicí, co lezla po komínech i v těhotenství. 

Lákají mě nadzvukové stroje, tvrdí v rozhovoru pilotka stíhaček

Její pečlivé svářečské práce si kolegové cení, Kateřina však kriticky dodává, že již viděla lepší a chce se ještě zdokonalovat. Povýšení na mistrovou a více času stráveného u počítače ji nelákají.

„To víte, není to úplně voňavá, čistá práce, ale to mi nikdy nevadilo. Je to řemeslo, kde hlavní roli hraje člověk a ne stroj. A to mě baví,“ popisuje a dodává, že kromě práce tráví čas nejraději s přítelem a četbou historických románů.

Jeřábnice Nikol

Mezi některými lidmi stále panuje přesvědčení, že ženy jsou od přírody méně nadané na orientaci v prostoru a řízení motorových vozidel. Z omylu je může vyvést jeřábnice Nikol Zimčíková z Karviné. Kromě auta a jeřábu umí ovládat i motorový zdvižný vozík, k čemuž je podle jejích slov také potřeba mít dobrý postřeh a umět ukočírovat břemeno. S tím podle ní ženy nemají problém.

„Třeba u nás ve firmě je jeřábnic hned několik. Některé ženy obsluhují i frézovací stroj, kde dohlížejí, aby byla práce dobře odvedená,“ říká Nikol.

Získat oprávnění k ovládání jeřábu přitom není nic snadného. „Jako první jsme museli zvládnout psychotesty. Následovalo písemné školení a test týkající se znalostí ohledně jeřábu. Prostě jako musíte znát své auto, tak my se učili znát jeřáb. Dostanete otázky, jako třeba z čeho se skládá jeřáb, co je brzdový kotouč, jaká může být tloušťka brzdového obložení, kde je jaká převodovka nebo jak se v převodovkách kontroluje olej,“ líčí dvojnásobná matka Nikol a připojuje popis jízd s instruktorem a zkoušku s revizním technikem.

Nové pracovní příležitosti

Pryč s předsudky. Najděte si práci, která Vás bude opravdu bavit na jobDNES.cz.

V oboru pracuje Nikol již šestnáct let a baví ji, že se má stále co nového učit. „Každý jeřáb totiž vykonává jinou službu: někde se jen převáží, někde se nakládá, jinde se namáčí do konzervolu, některé jeřáby mají magnet. Pořád je co objevovat,“ říká šestatřicetiletá jeřábnice, která se také ráda věnuje sportu, čte romány a nakupuje boty.

Hokejová brankářka Zuzana

Zuzana Tomčíková se poprvé postavila na led a do brány ve svých devíti letech s bratrem. Ze slovenského Zvolena to dotáhla až na olympiádu v kanadském Vancouveru, kam se se spoluhráčkami probojovaly s neuvěřitelným skóre 82:0 proti Bulharsku (jak se tím dostaly Slovenky do Guinnessovy knihy rekordů, čtěte zde). 

Hokej hrála Zuzana i v americké Minnessotě, kde studovala na vysoké škole. Nyní pokračuje ve studiu na Panevropské vysoké škole a za její univerzitní hokejový tým také chytá - jako jediná žena v týmu.

„Pro mě hokej není mužský sport. Tak je to vnímáno hlavně u nás, ale ne v jiných zemích, kde je zcela přirozené, že dívka přijde na stadion s výstrojí a jde na led,“ uplatňuje Zuzana své zkušenosti ze zahraničí. I jí a jejím spoluhráčkám se však stalo, že se jich na slovenském zimním stadionu před zápasem ptali, co tam dělají. „Ze srandy jsme jim odpovídaly, že jsme akvabely!“ směje se šestadvacetiletá tmavovláska.

Čtěte v pondělí

Vyzpovídali jsme také mašinfírku (na fotografii), kormidelnici a obráběčku kovů. Proč se ženy do takových profesí vrhají? Přečtěte si v magazínu Ona Dnes, který vyjde 23.3.

Zuzana byla od malička velmi sportovní, s bratrem a rodiči jezdili na kole, vyráželi na túry, k vodě nebo k rybníku bruslit. Zkoušela si díky rodičům spoustu sportů, aby zjistila, co ji bude opravdu bavit. Když si vybrala hokej, nikdo se nad tím moc nepozastavoval.

„Pro mě jde o přirozené prostředí, protože jsem se v něm pohybovala odmalička. Nevnímám ho jako nějak extra drsný. I já se ráda namaluji, ráda si obléknu hezké šaty. Vůbec to nevnímám tak, že hraji hokej a jsem nějaká drsňačka. To jen naše společnost má představu, že hokej hrají ošklivé mužatky a podobně. Hokej hrávají také pěkné baby, podobně jako např. volejbal, který je zase více označován za ženský sport,“ vyvrací předsudky hokejová brankářka Zuzana.