Neustálé hádky dcer nás dovádějí k šílenství, píše do poradny Milada

Jmenuji se Milada a s manželem se můžeme zbláznit z neustálého dohadování našich pubertálních dcer.

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Oba jsme s manželem jedináčci, a když jsme se rozhodli založit rodinu, věděli jsme proto hned od začátku, že budeme mít dvě děti, že jim dopřejeme parťáka na celý život.

Poraďte se také

Trápí vás obtíže při výchově dětí? Nebuďte na ně sami a nechte si poradit od odborníků. Dotazy posílejte na [e-mail] s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny, je možné je i anonymizovat.

Před šestnácti lety se nám narodila Maruška a před třinácti lety k ní přibyla Monika. Jako malé na sebe trochu žárlily a hračky jsme jim většinou kupovali po dvou, aby se o ně nepraly. Ale často si spolu hrály a ke konfliktům docházelo spíš výjimečně. Mnozí známí se dvěma dětmi nás dokonce chválili, jak jsme to s těmi hračkami po dvou vymysleli, že mají holky skvělý vztah.

V pubertě se vše otočilo

Nevím, jestli jsme usnuli na rodičovských vavřínech, nebo za to může puberta, každopádně posledních pár let je všechno jinak. Nejdřív to přišlo na Marušku, která byla stále protivnější a sestře jenom odsekávala. K nám se přitom tak moc drze nechovala. Pak se nějakou dobu sestry ignorovaly a jenom kolem sebe nafouknutě chodily.

Teď přišla zase fáze hašteření. Snažili jsme se do jejich osobních konfliktů dřív tolik nezasahovat, aby neměly dcery pocit, že někomu nadržujeme. Teď to po nás neustále vyžadují. Mami, řekni jí, že je to moje tričko! Tati, řekni jí, ať mi nesahá na tablet, nebo ji uškrtím! Snažíme se je uklidňovat a nestavit se na ničí stranu, ale je to dost vyčerpávající. I když vařím večeři nebo se koukáme na film, reptání, urážky a dohady neustávají. O oblečení, techniku, knížky, šminky i jídlo.

Co s nimi máme dělat? Chceme, aby měly hezký vztah a mohly se o sebe v budoucnu opřít, ne aby se jednou handrkovaly nad naším dědictvím.

Děkuji za pomoc

Milada

Odpověď odbornice: Dcery testují hranice, vymezte ty své

Dobrý den Milado,
z vašeho dopisu vyplývá, že jste nad svými rodičovskými úlohami hodně přemýšleli. Zvažovali jste možné konflikty dcer a přišli na způsob, jak jim předcházet či je minimalizovat. Ale zdá se, že jste dcerám neumožnili natrénovat si vzájemně soupeřivost, dovednost domluvit se, lépe poznat, jsou-li dominantní či submisivní. Neprošly tedy těmito zkouškami a můžou jim nyní chybět. K jedné z úloh rodiče patří i to, že by měl umět nahlédnout na fakt, že děti narážejí na pomyslné mantinely světa, druhých i svých vlastních.

PhDr. Kateřina Siveková Křižáková

Jak popisujete vývoj konfliktních situací, zdá se, že do něj dříve dospěla ta starší – Maruška a možná vysledujete i tříletý věkový rozdíl mezi dcerami v tom, že po třech letech by mohla do této fáze doputovat i ta mladší. Období dospívání je dobou, kdy se dospívající dostávají do nejužšího kontaktu s hranicemi druhých či svých. Že to není snadné období ani pro děti ani pro dospělé, znáte nejen ze svých vzpomínek, z vyprávění druhých, ale nyní i ze své aktuální situace.

Dohánějí konflikty z dětství

Je možné, že když si konflikt nemohly natrénovat v dětství, dohánějí to nyní. Rodinní příslušníci jsou naši první „trenéři“ či někdy dokonce našimi prvními „testovacími“ osobami. Mezi „testovací“ osoby patří logicky nejen rodiče, ale i sourozenci, nebo ti z nejbližších. Když si vezmu tričko sestry, co se stane? Pomůže křik? Pomůže vyžadování se pomoci mámy, táty? Je dobrá cesta v tom překřičet toho druhého? Je k něčemu, když vyslovím urážku? Z toho, co se děje mezi sestrami, je patrné, že se děvčata učí, jak zacházet s konfliktem, se svými hranicemi a s hranicemi druhých.

Jedna z možných cest (kromě varianty vydržet to) je vaše stanovisko, že jde o jejich spor a ony se musí naučit vyřešit si ho. Neznamená to ale, že musíte trpně přihlížet bojům děvčat, ale že máte právo zasáhnout, pokud se to bude dotýkat vašich práv. Například práva na klid, na ticho. Právo na to nebýt vtahován do cizích sporů. Mimo jiné je naučíte, že totéž funguje i mimo rodinu. A pokud jim budete v těch klidnějších chvílích nabízet svá doporučení, návody či rady, nic nezkazíte. Je možné, že je děti v té chvíli aplikovat nebudou, ale je pravděpodobné, že se některými z nich budou v budoucnu zabývat a vracet se k nim. Budou hledat nové cesty. Obzvlášť tehdy, pokud jejich současné metody křiku a hádek shledají jako nefunkční nebo přinášející více škody než užitku.

Kateřina Siveková Křižáková, psychoterapeutka a krizová interventka centra Modré dveře

Jaký vztah mají vaše děti? Snažíte se soudit jejich spory, nebo vše necháváte na nich? Popovídejte si s ostatními v diskusi.