Ale pěkně od začátku. Kvůli mixu diagnóz: konec pánevní, miminko zhruba o tři týdny menší, než mu určila jakási tabulka, a absolutní minimum plodové vody se rozhodla lékařka ukončit těhotenství císařským řezem 2 týdny dříve před prvním termínem.
Hodí se porod ve čtvrtek?
Škoda. Čekala jsem drama antických rozměrů s prasklou vodou, křikem a jízdou na červenou do porodnice. Místo toho primářka pozvedla hlavu od počítače: „Tak třeba ve čtvrtek?“ Chybělo jen dodat: Hodí se vám to?
Byl to zvláštní pocit vědět, kdy se dítě narodí. Poslední večeře s břichem, poslední procházka bez kočárku, poslední snídaně v klidu, poslední nepohodlná noc… Tu jsem ale prožila na rizikovém oddělení v porodnici, kam směřuje každá žena před císařským řezem.
Nástup v deset nula nula, a pak už jen dlouhé čekání. Na přijímací procedury s lékařkou, odběry u sestřičky, kontrolní monitor, na volné lůžko. Ale to čas alespoň utíkal. Když mě přesunuli na pokoj, najednou jsem nevěděla, co dál. Mám si vzít pyžamo? Ležet? Chodit po chodbě? A to mám jen do zítřejší desáté sedět a čekat? Ano, přesně tak, ubezpečuje mě sestřička. Jediné zpestření představuje večeře a rozhovor s anestezioložkou.
Epidurál nebo celkovou narkózu?
„Z mé strany není problém mít pouze částečnou narkózu – epidurální anestezii, při které budete vzhůru, ale dolní polovinu těla nebudete vnímat. Pokud se na ni však necítíte…,“ naznačila mi možnost volby. Pokud bych se bála nebo si porod touto formou nechtěla prožít a celková nevnímavost by mi byla příjemnější, mohla bych se nechat uspat celkově.
Po večeři mám předepsaných několik procedur: poslední jídlo, klystýr, oholení, prášek na spaní, brzké usnutí. Ráno mě čeká vstávání v pět (proč tak brzy?), sprcha, kapačka a nekonečné čekání. Bez snídaně, bez pití. Termín odjezdu na sál se neustále posunuje, takže hladově šilhám po mých spolubydlících ze čtyřlůžáku, které si užívají oběd.
Miláčku, rodímJaký byl porod, líčí uživatelky na eMimino.cz |
Přítel spí zkroucený na židli, já se nemůžu soustředit ani na knížku, ani na cokoliv jiného. Kufr sbalený. A minuty se vlečou… Najednou zaklepe sestřička: „Tak jste další na řadě, připravte se.“ A za deset minut už přijíždí sanitář, který mě rozesmává několika naučenými vtipy, ale o nervozitu mě nepřipraví.
Líbilo se mi, že zatímco mě připravovali na operaci, tak se mi celý tým lékařů s výjimkou operatéra představil, nepřipadám si tolik jako kus masa k operování. Přidržují mě zepředu i zezadu a do zad se mi zabodává injekce. Ještě než stihne lékařka říct, že ucítím teplo rozlévající se po nohách, hlásím, že mám podivně horké nohy a podbřišek. Jsem vlastně docela ráda, když mi lékařka přidává trochu kyslíku, protože kdybych neležela, určitě omdlím.
Operatér jako z Chicago Hope
Konečně přichází hlavní operatér, v tu chvíli mi připadá jako Ježíšek, na kterého všichni na Vánoce čekají. Ruce drží před sebou přesně jako znám ze seriálu Nemocnice Chicago Hope.Vnímám šikmý řez. A je mi setsakramentsky úzko.
Anestezioložka mi tlakem na ruku ukazuje, jaké tahy na břiše mohu cítit. Uběhlo to stejně rychle jako přestávka ve škole, a najednou slyším pláč. Zazní: „Čas 13:24, holčička.“ Klepe se mi brada, kolem prochází porodní asistentka s malinkým zakrváceným zázrakem, který mi v běhu ukazuje.
První olíznutí
Naše Stella se narodila lehce snědá, s rukou nad hlavou a s nožkami vedle uší, takže vypadala jako dcera rumunského gymnasty. Chápu, jak mě dokázala kopat do žeber, i když měla hlavičku nahoře. Opět ztrácím přehled o čase. Chci ji dát první pusu, snad ještě důležitější, než by byla ta první novomanželská. Stella v tu chvíli vyplázne jazyk a olízne mě.
Mám pocit, že narkóza nefunguje jen na spodní polovinu těla, ale i na horní - a se zvláštním důrazem na mozek. Dál si příliš nepamatuju. Vybavuji si až jednotku intenzivní péče, kam mě po zašití přesunuli, kde mě sestřička chodí pravidelně kontrolovat a na její otázky nejsem schopná ani zakroutit hlavou.
Až pozdě večer jsem byla schopná přijmout hovor od partnera přes pevnou linku, protože na JIP nesmí být telefon. Přesto jsem tajně (a s obrovským vypětím všech sil) naťukala smsku, kterou snad každá maminka rozešle na víc čísel než obvyklé novoroční přání.
Jaké to bylo na šestinedělí?
Po porodu jsem si vybavila, jak můj muž při první návštěvě v porodnici prohlásil, že kdybych četla Knihu přání a stížností, v životě bych se do Podolí nezaregistrovala. Ale dovedete si představit, že tam pracuje sestřička, která nejen splní vaši prosbu, ale ještě vás jemně pohladí, podá skleničku s vodou, naklepe deku a usměje se? Vida, jaké zkušenosti může přinést porod dítěte.
V sobotu jsem se přesunula z JIP na běžný pokoj a sestřičky mi oznámily, že v neděli můžu jít domů. Někdo by po nabídce skočil hned, ale já nadšená nejsem a protestuji. Kdyby mě partner nepodpíral, když vstávám z postele, nepodával mi miminko (které mi sestřičky nosí na kojení co tři hodiny, jinak pobývá v ubikaci s ostatními novorozenci), neposouval mě cestou na WC, nenaléval čaj, nevím, jak bych všechno zvládla.
Nadstandardní pokoj má výhodu v soukromí, ovšem sestřičky ho ctí natolik, že vám nechodí samy od sebe pomáhat ani s běžnými úkony, které bolí. Domů po protestech jdeme až v pondělí – po kontrolním ultrazvuku.
Pooperační rány se ozývají – mám pocit, že každý den víc a víc. Miminko je naštěstí hodné a tak mám čas odpočívat. Když ji pyšně vozím v kočárku, mám chuť křičet: „Tak se přece, lidi, zastavte, svět se změnil a vy pořád jdete, jako by se nic nedělo!“ Můj svět už bude jiný napořád.
