Ale můžu si za to sama. Pořád jsem na rodinu měla spoustu času. Žádný partner mi nebyl dost dobrý, nebyla jsem ochotná spoustu věcí tolerovat, neuznávala jsem kompromisy. A teď to mám.
Jsem jedináček, rodiče mi dali první poslední, ale sourozence, kterého jsem si přála ze všeho nejvíc, jsem se nedočkala. Umínila jsem si proto, že budu mít jednou velkou rodinu a minimálně dvě děti, a pokud možno hned po sobě, aby si mohly spolu hrát. Co bych teď dala aspoň za jedno.
Šest let k ničemu
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Až do svých třiadvaceti jsem neměla žádnou vážnou známost. Studovala jsem, škola mi dávala dost zabrat a já si nechtěla svá studia ničím komplikovat. Proto jsem udržovala spíše kamarádské vtahy založené na sexu a tak. Pak jsem poznala Petra, svou první vážnou známost.
Po roce jsme se sestěhovali a vydrželo nám to šest let. Jenže naprosto zbytečně zahozených šest let. Petr byl takový pohodlný, ve všem i v našem vztahu. Neprůbojný, všechno jsem řešila já, o všem rozhodoval, vše zařizovala. On se jenom vezl, i sex za nic nestál.
Dnes vůbec nechápu, jak jsem s ním mohla být tak dlouho. Nikdy se ani nezmínil o tom, že bychom se mohli vzít. Pravda, mě to taky nenapadlo, ale dnes si říkám, že je divné, když dva lidé spolu tak dlouho žijí, že by se aspoň občas o společném životě a budoucnosti bavit měli. Ale u nás k tomu nedošlo ani jednou. Nakonec jsem to byla já, kdo náš vztah ukončil.
Žádné kompromisy
Po rozchodu s Petrem jsem si poprvé uvědomila, že jsem najednou sama a že bych se co nejrychleji měla poohlédnout po partnerovi, se kterým bych měla mít tu vysněnou velkou rodinu.
Během tří let jsem vystřídala čtyři muže. Nebyli špatní, ale na každém mi něco vadilo, nechtěla jsem si jako svého budoucí muže a otce svých dětí vybrat člověka, se kterým nebudu stoprocentně spokojená. Chtěla jsem všechno, nebo nic. A měla jsem nakonec vždycky to nic.
A najednou mi bylo 33 let. Narozeniny jsem oslavila sama s lahví vína, neměla jsem muže a s kamarádkami jsem Kristova léta slavit nechtěla. Bylo mi jasné, že se mě budou vyptávat, budou mi závidět, že nemám starosti jako ony a já budu závidět, že nemám starosti jako ony. Po mejdanu se vrátí domů do postele ke svým manželům, políbí děti a co já, kam se vrátím já? Proto jsem radši ani nikam nešla.
Partnera mám, ale zase je to na nic
Před rokem jsem poznala současného partnera. Je o dva roky starší než já, rozvedený a otec dvou malých dětí. Klukovi je osm a holčičce pět let. Je skvělý táta, děti má moc rád, hodně se jim věnuje. Každých 14 dní si je bere na víkend k sobě, tráví s nimi i část prázdnin.
S přítelem zatím spolu nebydlíme. Sice spolu trávíme hodně času, dní i nocí, ale dohromady jsme se ještě nesestěhovali. A hlavně, kdykoliv má o víkendu své děti, chce s nimi být většinou sám. Pochopitelně mně dětem ani své bývalé ženě netají, byla jsem s ním a dětmi už párkrát na výletě, v kině a tak, ale nikdy u něj nespím, když tam děti jsou. Prý si je chce sám užít, chce být jen s nimi a jen pro ně.
Je mi s ním dobře a vím, že jemu se mnou taky, dovedu si představit, že bych s ním mohla žít celý život, mít s ním děti. Ale mám pocit, že on už své děti má a jiné ani mít nechce. Ještě jsme se o tom spolu ani nebavili. On o mně ví hodně, vyprávěla jsem mu o svých minulých vztazích. A já zase vím hodně o jeho manželství, o jeho ženě, proč se rozešli. Myslím, že mezi sebou nemáme žádné tajnosti.
Přesto nejsem schopná se s ním o budoucnosti bavit. Vlastně vůbec nevím, jak na tom jsem. Když jsme spolu sami, je nám opravdu skvěle, ale pořád mi něco brání se ho zeptat na manželství, dítě… Bojím se odmítnutí.
Vlaďka
Názor odborníka: Vsaďte na otevřenou komunikaci
Vybavují se mi desítky příběhů o mladých ženách a jejich biologických hodinách, zákeřně mlčících v době, kdy jsou jejich majitelky v ideálním fyzickém stavu pro rození dětí, a naléhavě tikajících v době, když už ten stav ideálním přestává být. A říkám si, že mezi vámi a spoustou jiných mladých žen, toužících po dítěti, je jeden podstatný rozdíl – vy máte partnera. A přemýšlím, co vám brání v tom, abyste v rozhovoru s ním nadnesla téma potomků. Jen zmíněná obava z odmítnutí? Nebo váháte, zda je tento přítel opravdu lepší než všichni ti nedokonalí před ním?
K té druhé obavě: nikdy si nebudete úplně jistá. Vždy to bude 1:1. Buď to vyjde, nebo ne. Máme jistě zvážit racionální pro a proti, stejně jako bychom měli poslouchat svou intuici, emoce. Ale každé manželství je také sázkou na nejistotu. Nebojte se riskovat. Ona to zas taková sázka není – její úspěch bude po zbytek života ve vašich rukou. Pro fungování a udržení vztahu budete moct dělat nekonečně mnoho. Jen do něj nejdřív musíte odvážně vstoupit oběma nohama a celým srdcem.
K obavě z odmítnutí - je vůbec čeho se obávat? Pokud zvažujete, že byste přítele opustila, protože se nehrne do manželství a otcovství – není to stejný výsledek, jako kdyby odmítl on vás? A stojíte o vztah s někým, o kom byste věděla, že se nesmíte ptát na děti, protože by vám utekl? Jak vůbec vznikla tato vaše obava? Pramení ze sklonu přítele izolovat se, když je se svými dětmi? Nespěcháte na něj moc? Není jeho „odtažitost“ důkazem, že chápe dětskou potřebu stability a nechce vás pasovat do role „macechy“ předčasně? Nešlo by promluvit si i na toto téma?
Ať počítám jakkoli, vychází mi z toho otevřená komunikace s přítelem. Držím pěsti, ať je tím správným krokem na cestě k rodinnému životu s tím správným mužem - ať už je jím váš nynější přítel, nebo někdo jiný, kdo ho v budoucnosti nahradí.
Andrea Platznerová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 1. prosince 2014. Anketa je uzavřena.
