Slackline je vlastně modernější verzí provazochodectví, „lajna“ je placatá a několik centimetrů široká a není zcela napnutá. Na rozdíl od provazu se hodně třepe, protože není ukotvená nikde uprostřed, to ale zase umožňuje slacklinerům se jistit.
Co je slackline? Slackline vznikl v sedmdesátých letech v americkém Yosemitském národním parku, když si po lajnách zkracovali horolezci cestu z jednoho vrcholu na druhý. Nejdůležitější je na slackliningu správné ukotvení lajny, které je ve vyšších výškách také nejvíc nebezpečný moment. Samo kotvení pak u větších vrcholů může trvat i několik dnů. Kvalitní horolezecká lajna vyjde přibližně na patnáct tisíc korun. |
Začalo to láskou
Anna se ke sportu dostala v roce 2010 a od té doby se „prolezla“ mezi nejlepší slacklinery světa. „Tehdy jsem hlavně lezla po horách, ale hrozně se mi líbil jeden slackliner. A řekla jsem si, že pokud ho chci balit, tak bych měla vyzkoušet to, čím tráví tolik času. A naprosto mi to učarovalo,“ popisuje mladá usměvavá dívka.
Sport je náročný zejména na držení rovnováhy a na hluboké svaly trupu a stabilizační systém. Zároveň je ale o psychice. Náš mozek totiž velmi protestuje proti představě chůze „ve vzduchu“ a je nutné se naprosto soustředit.
Lajna všechno ukáže
„Lajna ukáže všechny vaše obavy, pochybnosti i ambice. Nesmíte myslet na nic jiného než na přítomný okamžik. Jakmile se na minutu zamyslíte nad právě udělanou chybou, nebo nad tím, kolik ještě musíte ujít, tak spadnete,“ vysvětluje dívka s přezdívkou Anče Kanče.
Slacklinery můžete v létě vidět i v parcích, kde si napínají lajnu mezi stromy. Lajna se jinak chová podle své délky i podle toho, v jaké je výšce a jaké na ni působí tahy. Pokud je napnutá výš než v deseti metrech nad zemí, říká se jí highline. Lajna ve větší výšce samozřejmě klade i větší důraz zejména na psychiku highlinera.
„Já jsem na highlinu vylezla poprvé už po týdnu na lajně, což je hodně brzo. Ale měla jsem tu příležitost a chtěla jsem si to vyzkoušet. Strašně mě zajímalo, jestli tam nahoře budu taky zažívat to, co jsem slyšela kluky rozebírat. Samozřejmě jsem spadla dřív, než jsem vůbec udělala první krok,“ směje se sympatická dívka a dodává, že jí ale lajna okamžitě chytla za srdce.
Nyní má za sebou již spoustu dlouhých a vysokých lajn nejen u nás, ale také v domově slackliningu v Yosemitském národním parku nebo v drsné přírodě severského Islandu. A nebojí se na lajně i zhoupnout nebo si třeba kleknout na kotníky.
Bojovat sám se sebou
Lezení je podle Anče minimálně z poloviny také mentální trénink, stavy higlinerů mnozí přirovnávají k meditaci. A i když se Anče výšek nebojí, stále na ně dokáže reagovat její tělo - třeba se jí zamotá hlava nebo se jí zničehonic chce čurat. „Je to vlastně hrozný stres a tělo se ho asi snaží za každou cenu ukončit. Ale pro mě je pocit překonání sebe sama velmi osvobozující,“ vysvětluje a přitom jí v očích planou nadšené jiskřičky.
Anče je čerstvě vystudovaná architektka, tuto profesi ale asi pověsí na několik let na hřebík. „Teď bych se chtěla věnovat slackliningu, v Česku je na poměrně rozvinuté úrovni a ráda bych v tom pokračovala. Plánuji vytvořit ve spolupráci s FSTV instruktorský program a rozjet ve větším kurzy pro veřejnost. Mým snem je, aby to byl podobně vnímaný sport jako třeba házení frisbee, s kterým uvidíte v neděli v parku spoustu rodin i kamarádů,“ doufá Anna.
Našplánuto prý máme dobře, absolutním počtem slacklinerů a highlinerů se totiž v Česku blížíme i Spojeným státům americkým a Francii. K jeho popularizaci by měl pomoci i film, který Anče s kamarády ze svých horských expedic připravují.
