Jaký je ve Vietnamu ideál krásy?
Světlá pleť. Čím bělejší, tím lepší, některé Asiatky používají bělicí krémy. Ve Vietnamu totiž pořád praží slunce, a kdo má bílou pleť, je považován za bohatého a nemusí pracovat na poli. Já to tak neberu. Když jsem byla ve Vietnamu, sestřenice se na pláži balila do šátků, ale já si lehla v plavkách. I když jedu k moři s kamarádkami, opaluju se ráda. Možná to souvisí s mým českým myšlením. Nám, kteří moře nemáme, je opalování a koupání vzácné.
Teď mluvíte jako Češka...
Nemyslím si, že jsem úplně Asiatka, nebo úplně Evropanka, Vietnamka, nebo Češka. Rozdíly se smývají a je to vlastně jedno. Však se naší generaci říká banánové děti.
Co to znamená?
Jsme druhá generace Vietnamců, která se od předešlých neliší, ale už přejímá evropské zvyky a myšlení. Napovrch žlutí, uvnitř bílí, stejně jako banán. Odbočily jsme od toho ideálu krásy. Cení se dlouhé vlasy. Ale především něžnost, jemnost. Na tu kladou Vietnamci trochu větší důraz než Češi. Dívka by samozřejmě měla mít slušné vychování, studovat, ale také by měla znát a ctít vietnamské tradice, svátky.
Platí i u Vietnamek, že čím vyšší, tím lepší?
Já byla se sto sedmdesáti dvěma centimetry v soutěži nejvyšší. V porotě byli Vietnamci i Češi. U Čechů byla výška možná plus, ale u Vietnamců spíš minus.
Česká babička
Jaké je vaše vietnamské jméno? Počítám, že Hana je jeho česká verze, jak je u zdejších Vietnamců zvykem.
Ne, opravdu se jmenuju Hana. Maminka se rozhodla pro české jméno. Říkala si, že s ním pro mě bude život jednodušší. Hodně Vietnamek se tady jmenuje Hanička nebo Anička. Jsou to taková jednoduchá, srozumitelná jména. Vietnamci si svá jména často počešťují. Všechny Mai jsou tady Majky, například mojí sestře se říká Katka, i když se jmenuje Hang.
Jak to, že nedostala české jméno?
Je mladší než já. Maminka se mnou měla ve Vietnamu potíže. Příbuzní se divili, neuměli jméno Hana vyslovit. No, přesněji, dědeček jí udělal kázání, tak už raději sestře dala jméno vietnamské.
Jak dlouho žije vaše rodina v Česku?
Rodiče přijeli zhruba před pětadvaceti lety. Seznámili se až tady, svatbu měli taky tady. Nejdřív prodávali, pak nějakou dobu provozovali restauraci poblíž Ostravy.
Hlídala vás česká chůva, jak to bývá ve vietnamských rodinách zvykem?
Ano, taky jsem to zažila. Do čtrnácti jsem chodila k české babičce. Teď už to není tak časté, ale generace našich rodičů pracovala opravdu hodně. Když sem moji rodiče přijeli, bylo jim jednadvacet jako mně teď. Byli celý den v práci, k tomu malé dítě, potřebovali vydělávat, část peněz posílali příbuzným do Vietnamu. To já mám proti nim bezstarostný život. Pro mě, jako pro spoustu vietnamských dětí, byla česká babička přínosem.
V čem?
Možná jsem díky její výchově průbojnější. A hlavně slavíme české Vánoce, první stromeček nám dala česká babička. A já mám ještě na Štědrý den narozeniny.
Vařila vám chůva česká jídla?
Ano, i maminka se od ní něco přiučila. Ale protože jsem čtvrtým rokem v Praze, jím v podstatě cokoli. Doma jíme asijská jídla, ale maminka udělá i vepřo knedlo zelo.
Šťastně zadaná
Čím byste chtěla být?
Studuju uměleckou školu, textilní řemesla. Chtěla bych v branži zůstat. Už jsem měla módní přehlídku, holky předváděly mé modely při finále Miss Vietnam České republiky.
Rodičům se to líbí?
Samozřejmě by mě raději viděli jako právničku nebo lékařku, zkrátka v nějakém povolání, která rodiče většinou od dětí očekávají. Ale já nechci sedět někde v kanceláři a čekat, až mi jednou za měsíc přijde plat. Chci podnikat, dělat věci, které mě baví. Studium umělecké školy vyjadřuje to evropské ve mně. Prosadila jsem si to. I když doma slyším, co z tebe bude? Znám kamarádky, které to nemají tak jednoduché a svá přání doma neprosadily. Ve Vietnamu je běžné, že otec podniká, pak po něm podnikání přebere některé z jeho dětí, a tak stále pokračují ve stejné linii. Já ctím vietnamské tradice, ale žiju českým stylem. Například pět dětí, které jsou ve Vietnamu běžné, bych nezvládla. A ani zvládnout nechtěla.
Jezdíte do Vietnamu?
Ano, zhruba po dvou letech. Mám tam babičku, dědečka, příbuzné. Slavíme hodně svátků, vietnamské rodiny se často navštěvují.
Chodí vaše generace vietnamských dívek s českými kluky?
To je různé. Některé dívky mají sklon k tradicím a spíš vyhledávají Vietnamce. Jiné naopak chápou české myšlení, český humor.
A jak to máte vy?
Já? No... já, jak to jen říct? Jsem teď šťastně zadaná.
