Říkají si divoké matky podle prvního podniku, kde se nemusí bát opovržlivých pohledů a odsuzování. V pražském Karlíně ho založily tři kamarádky (jedna je mezitím opustila), kterým právě takový prostor chyběl. „Když jsme se sešly my, děti a psi, snad i nějaká ta kamarádka a dostávaly jsme se přes názvy, chytaly jsme děti, objednávaly si kafe a snažily se přitom působit, že máme vše pod kontrolou. Kristýna najednou prohlásila, že to jsou Divoký matky a že to prostě ani jinak nejde,“ popisuje vznik názvu s úsměvem Zuzana Kolková, ekonomka na mateřské dovolené.
Být vaším dítětem, uteču
„Nezlobte se, ale hosté si stěžují...“V jakých podnicích tuhle větu neuslyšíte? Tipy na baby friendly restaurace najdete na eMimino.cz |
Hlavní podle ní bylo poskytnout matkám prostor, který nebude orientován výhradně na rodinu, ale budete se tam moci sejít i s bezdětným kamarádem na skleničku. Nápad jako takový se setkal s poměrně pozitivním přijetím, horší už to bylo s videem, které divoké matky k otevření kavárny natočily.
„To video bylo spíš pro pobavení pro naše kamarády. Neprezentujeme se v něm úplně ‚mateřsky‘, když jsme jako zmoklé slepice, sprostě nadáváme a šlapeme ve výkalech. Lidi to zkrátka pohoršilo a říkali si, jak my můžeme vychovávat děti. Přitom každá z nás má na výchovu trochu odlišný názor,“ vysvětluje Kristýna Boková. Někteří kritici se dokonce neštítili ani vulgarit a prohlášení ve stylu „já být vaše dítě, tak vám uteču“, což by se citlivějších matek mohlo dotknout. Kristýna si to tak nebrala, jako dcera bývalého disidenta není zvyklá na zacházení v rukavičkách.
„I když se považujeme za tolerantní národ, dokážeme být velice kritičtí. To, jak ostatní vychovávají děti, je citlivou oblastí, kde mnoho odchylek od platných konvencí nestrpíme. Přísně se díváme především na ženy, protože na mateřské chování máme řadu požadavků, které zasahují do mnoha oblastí,“ vysvětluje až hysterickou reakci některých lidí psycholožka Eliška Kodyšová.
Proč tolik soudíme matky?
Při posuzování rodičovských zásad nás přitom podle Kodyšové nezajímají vědecké výzkumy, které příslušné chování objektivně hodnotí jako bezpečné. Způsoby výchovy se v podstatě až do nedávné minulosti předávaly v rodině, to co jsme viděli doma, považujeme automaticky za nejlepší uspořádání. Často přitom nedokážeme vzít v úvahu rozdílné povahové rysy a třeba i energičnost jiných dětí i rodičů.
„Pomíjíme, zda se daná žena dokáže chovat k dítěti citlivě a reagovat na jeho potřeby (nikoli libůstky), ačkoli to je prokazatelně měřítko rodičovských kompetencí. Zajímá nás, nakolik se matka odchyluje od toho, co je zažité, známé, tedy bezpečné subjektivně pro nás. Zjednodušeně řečeno, máma je pro každého z nás symbolem opory a něžné náruče. Silná vzpomínka na vlastní matku nebo vlastní mateřství na sebe nalepila i ostatní atributy, které si s matkami spojujeme: pasivitu, nevýbojnost, uměřenost, zaměření na rodinu a domácnost,“ dodává psycholožka. Svou roli hraje i obligátní nadávání starších generací na ty mladší, podle vědců je důvodem zvyšování si vlastního morálního kreditu (více si přečtěte zde).
A jakým způsobem vlastně v dnešní době nespočtu kurzů a příruček o správném rodičovství, přistupují ke svým dětem divoké matky a otcové? „Já se třeba zastávám líných rodičů. Jejich dítě si okusí spoustu věcí, musí být tvořivé a samostatné. Můj Šimon taky neměl vždycky teplou večeři a nevečeřelo se vždy ve stejný čas. Na druhou stranu je to vyvážené, nejsem krkavčí matka. I v jeho devíti letech má rád, když ho jdu uspat, přečtu mu pohádku a tulíme se,“ líčí své intuitivní mateřství Kristýna. A popisuje třeba, jak se zabrala do papírování tak, že zapomněla uvařit večeři. Když syn dostal hlad, namazal několik krajíců chleba, najedl se a donesl je i mamince do pracovny.
„Divoké matky spojují citlivé a responsivní mateřství s ostatními hodnotami, které jsou pro ně důležité, jako je autenticita, svobodomyslnost, odvaha, zaměření na komunitu. V tom se vymezují vůči stereotypu, který si s matkami spojujeme, a tím možná záměrně provokují. Ve svém mateřství ani jinde v životě se nechtějí nechat spoutat očekáváními ostatních a poučkami z knih, ale dávají přednost intuitivnímu přístupu, který reaguje na to, co se právě děje. Zůstávají přitom živé, spontánní a především citlivé. To je postoj, kterým stojí za to se nechat inspirovat,“ uvažuje psycholožka Eliška Kodyšová.
