Přibližně třetina žen přišla o domov kvůli vysokým dluhům (jak svých, tak partnerových), oproti mužům mají navíc ženy nižší příjmy a tím pádem i nižší důchody. Rizikem je i závislost, psychická choroba a historie sociálního vyloučení v rodině.
Mezi problematické momenty patří také rozpad rodinných a partnerských vztahů při rozvodu nebo úmrtí a domácí násilí. Tyto ženy spojuje rychlá ztráta přístřeší a zhoršení ekonomické situace a často nevědí, kam by se mohly obrátit o pomoc, netuší ani o existenci azylových domů a dalších zařízení.
A přestože mnoho z nich se snaží zachránit se před násilných partnerem, před násilím jako takovým se jim uniknout nedaří. Setkávají se s ním dál nejenom na ulici, ale i na ubytovnách a noclehárnách, kde je převaha mužů. Uniknout mohou do azylového domu, tam je ale jejich pobyt časově omezen. Bydlení v podnájmu je pak pro ně finančně nedostupné, nemohou si dovolit složit kauci nebo samy platit nájem.
Při pobytu na ulici jsou ženy zranitelnější než muži, je pro ně těžší se ubránit. Z pudu sebezáchovy pak musí navazovat nevyhovující vztahy s alkoholiky, kteří jim jsou schopni zajistit alespoň ochranu před okradením a fyzickým napadením. Na druhou stranu ale takoví muži často ženu sami finančně zneužívají utrácením jejích sociálních dávek, ani sex s takovým partnerem nemusí být ženou vnímán jako příjemný zážitek, ale spíš jako nutný prostředek k přežití ve své složité situaci.
"Když je ženská na ulici sama, každej si na ni dělá nárok," shrnuje své zkušenosti 55letá Dana. "Nejhorší je ta únava. Nejhorší je, že se nemůžeš natáhnout, jsi unavená, pořád hlídáš věci. Máš strach, aby tě někdo neokradl, nezbil, zima není tak hrozná, nejhorší je, že nemůžeš spát."
Skryté bezdomovectví
Mnohé ženy se snaží svůj pobyt na ulici jakkoliv možně oddálit a pobývají po gaučích a podlahách příbuzných a kamarádů nebo navazují a setrvávají v nefunkčních vztazích, protože partner disponuje bytem. Jejich situaci to ale neřeší, na ulici se mohou ocitnout z hodiny na hodinu a výzkumníci tento stav označují za skryté bezdomovectví.
Život bez domova |
Přestože tyto ženy nemají střechu nad hlavou, pobývají v azylových domech a noclehárnách a většina z nich zažila i pobyt na ulici, jako bezdomovkyně se nechtějí identifikovat. Tento termín se pro ně totiž pojí se slovy bolest, zima, zoufalství a špína, nezařazení se do této škatulky ženám usnadňuje vyrovnávání se se svou situací.
I když se ženy na ulici často snaží vyhnout stigmatizaci spojené s bezdomovectvím důkladnou péčí o svůj zevnějšek, ostatní lidé k nim podle vlastních slov přistupují jako k druhořadým, podřadným a opovrženíhodným osobám. Takovou zkušenost mají ženy nejenom s veřejností, ale i s poskytovateli sociálních služeb, úřady, policií a zdravotnickými zařízeními.
Dvojí past
Ženy bez domova se nacházejí ve dvojí pasti – ty, které své bezdomovectví akceptovaly, si nepřijdou hodny pomoci institucí, jejich situace se jim zdá bezvýchodná, byly v minulosti pro své bezdomovectví diskriminovány a takovému riziku se již nechtějí vystavovat. Naopak ty, které své bezdomovectví odmítají, služby pomoci lidem v nouzi nevyužijí, neboť se stigmatizaci a diskriminaci s ní spojenou chtějí vyhnout. To byl i případ pětačtyřicetileté Pavly: "Z práce jsem šla rovnou do tramvaje, vsedě jsem spící projezdila celou noc, a ráno zase nastoupila na směnu. Dvanáctky jsem měla nejradši. V práci bylo teplo," řekla při rozhovoru výzkumníkům.
Zpráva popisující výzkum nazvaná Zpátky ze dna: Zaostřeno na ženy doporučuje na závěr několik kroků, které by pomohly situaci žen bez přístřeší řešit. Patří mezi ně třeba prodloužení doby pobytu v azylových domech a následná pomoc se sháněním vlastního bydlení, zvýšení počtu počítačů s připojením na internet a telefonů v denních centrech, aby si bezdomovci byli schopni efektivně hledat zaměstnání, nebo zprostředkování dluhového a právního poradenství a terapie.
