"Zažila jsem dítě, jež dostalo hysterický záchvat v lese. Bálo se, neboť zde nikdy nebylo," vypráví ředitelka mateřské školky ve Velkých Popovicích Dagmar Strejčková nedávný zážitek. Přesto, že Velké Popovice se nacházejí v lůně přírody, malá holčička se ocitla mezi tolika stromy až na procházce s učitelkou. Poprvé v životě ve čtyřech letech.
Místo lesa supermarket
Pobyt v přírodě podle ředitelky vystřídaly celodenní pobyty v hypermarketech. Přispívají k tomu i vzrůstající obavy rodičů z klíšťat, úrazů či nachlazení se. "Děti nelezou po stromech, nehrají si v potocích," vzpomíná Dagmar Strejčková na dříve běžné dětské venkovní aktivity, které probíhaly bez dozoru.
"Děti neumějí chodit po nerovném terénu, často zakopávají, na vycházkách se snadno chůzí unaví," popisuje ředitelka každodenní realitu, když vyráží s dětmi do přírody.
Příroda chybí na těle i na duši
Pohybová nemotornost je bohužel jen jedním z aspektů málo častého pobytu dětí venku na čerstvém vzduchu. K nim se mohou přidat kardiorespirační problémy, dětská obezita, krátkozrakost, astma, ale i zvýšená úrazovost.
Nedostatečný kontakt s přírodou a volné hry v ní způsobuje u dětí také řadu psychických problémů. "Děti pak podléhají více stresu, splínům a mají častější problémy s chováním, sníženou emoční odolnost, ale i kreativitu a schopnost řešit problémy," shrnuje Lucie Miovská poznatky ze zahraničních výzkumů posledních let. "Nemají-li děti kontakt s přírodou již od raného dětství, chybí jim základní znalosti o světě," zdůrazňuje zahradní architektka z asociace Loci pro přírodní hřiště a veřejný prostor.
Mnoho dětí podle ní pak postrádá i základní dovednosti. "Nedokážou odhadnout počasí a vhodně se obléci, nemají zručnost v práci s nářadím. Vzdálené jsou jim i základní znalosti o přírodě – třetina nepozná straku, polovina nepozná vosu od včely," uvádí příklady.
Negativní dopady na dítě, které s sebou nese sporadický kontakt s přírodou, už dostaly i svůj souhrnný název. Syndrom odcizení přírodě popsal poprvé v roce 2005 americký novinář Richard Louv zabývající se touto problematikou ve své knize Poslední dítě v lesích. Ten jako jednu z příčin odcizování se dětí přírodě vidí i snahu rodičů udržet děti v bezpečí, mimo volnou krajinu.
Volnost v přírodě rozvíjí všestranně
"Pohyb venku, v přirozeném prostředí, rozvíjí fyzickou gramotnost, motorické schopnosti i komunikační dovednosti," vypočítává naopak pozitiva pobytu v přírodě Petra Hrubošová z Nadace Proměny, která podporuje rozvoj školních zahrad a upozorňuje na jejich potenciál. "Využití vlastní fantazie, interakce s ostatními dětmi a základními přírodními prvky jako jsou kamínky, písek, voda a rostliny rozvíjejí samostatnost, tvořivost i schopnost spolupráce," vyzdvihuje pozitivní vliv volné hry v přírodě na pozdější zvládání daleko složitějších životních situací a řešení problémů.
Pobyt v přírodě nabízí podle ní dětem řadu nezastupitelných podnětů, potřebných pro zdravý a všestranný rozvoj. Děti by měly trávit v přírodě co nejvíce času, a to od útlého věku. "V předškolním věku si dítě utváří základní životní návyky a rozvíjí své schopnosti a dovednosti, kontakt s přírodou proto hraje v tomto období života stěžejní roli," zdůrazňuje Petra Hrubošová.
Kousek přírody ve městě
Ve městě, kde volná příroda dětem chybí, vidí lidé z Nadace Proměny, asociace Loci i ředitelka Strejčková, ohromný potenciál v zahradách mateřských škol, kde děti tráví velkou část času. "Zlomek přírody, který v sobě zahrada má, pomůže vztah k přírodě vybudovat i těm, kteří nemají to štěstí a jinak příliš času mimo město netráví," spatřuje naději zahradní další architektka z asociace Loci, Magdalena Smetanová.
Přírodní zahrada by měla podle ní být pestrá, tajemná, lákavá, trochu divoká a přesto přátelská a bezpečná. "V přírodní zahradě by neměly chybět různé přírodní materiály a prvky - klády na lezení, vrbové domečky, kameny," uvádí příklady architektka. Hlavním spojovacím motivem zahrady by však měla být zeleň. "Keřové domečky, listy, květy a plody jako přísady do dětských polívek či možnost schovat se na chvíli do zeleně před zraky ostatních, to je jen pár radostí a zpestření, které rostliny nabízejí," míní.
Neměli bychom si prý ale nalhávat, že takto můžeme dětem nahradit zkušenosti a zážitky, které mohou nabrat jen ve volné krajině. "Výlety do lesa, běhání po loukách, lezení na stromy, stavění bunkrů, hry v potoce a hlavně pocit volnosti, který je s těmito činnostmi spojen, to by mělo na vlastní kůži zažít každé dítě," tvrdí Magdalena Smetanová. Byť prý i jen v rámci víkendových expedic za město.
Venku i v zimě
Pobyt venku je pro děti důležitý za každého počasí i ve všech ročních obdobích. "I na podzim můžou děti na zahradě sbírat kaštany, barevné listy stromů a keřů, jeřabiny, a ty pak různě tvořivě zapracovávat do uměleckých děl," nenechá se plískanicí odradit architektka. Děti podle ní také rády napodobují dospělé činnosti, takže si mohou hrát na zahradníky - hrabat listí, sázet cibuloviny, keře či trvalky, mulčovat záhonky, postavit domeček pro hmyz nebo třeba krmítko pro ptáky.
Ani v zimě není třeba zůstávat s dětmi uvnitř. "Jen co napadne sníh, ve výhodě budou školky, které mají na svém pozemku nějaký ten kopeček, po němž se dá sklouznout," přemýšlí Magdalena. Sněhuláci, iglú a jiné sněhové stavby se však mohou stát ozdobou každé zahrady. Pozorování stop ptáků a jiných zvířat ve sněhu, rampouchy, andělíčci ve sněhu anebo pořádná honěná s koulovačkou patří neodmyslitelně k zimním radovánkám. "Návštěva krmelce, bruslení,“ doplňuje výčet ředitelka Strejčková.
Podle ředitelky mají největší strach z pobytu dětí venku v zimě a vlhku kvůli možnému nachlazení se rodiče. V teplém období roku zas nechtějí, aby se děti namočily a ušpinily. "Naši rodiče potřebují čas," říká smířená s tím, že jde o běh na dlouhou trať. Avšak cíl je podle ní jasný: přiblížit děti zpátky přírodě.
