"Bránit se ponižování a ubližování by mělo zvládnout již předškolní dítě. Děti, které nechodí do školy, jsou ještě více závislé na pomoci dospělého, starší si již dokážou více poradit samy, vždy však záleží na konkrétním psychosociálním vývoji a kontextu dítěte," říká Bohuslava Horská, vedoucí Modré linky důvěry nejen pro děti a mládež.
"Sebeobrana je právě mnohem více o prevenci, jak konfliktu předejít, než jak se nejlépe poprat. Zároveň děti vedeme k tomu, aby si nenechali všechno líbit, jen je musíme naučit širší repertoár reakcí než jen násilí," vysvětluje Jan Kulhánek z Ambulantního centra psychoterapie Anděl.
Prát se nebo utéct?
Jakou strategii na dětského agresora zvolit? "Pokud je dítě pod tlakem agresivních výpadů, musíme ho vést k reakci podle toho, jaké to dítě je. Plaché, tiché, bojácné a slabé dítě naučíme utíkat před nebezpečím, vyhýbat se typům dětí se zaťatými pěstmi, chodit jinou cestou. Silné dítě naopak naučíme druhé chránit a násilníky pohrdat," radí psycholožka Lidmila Pekařová.
Takže pokud se otec rozhodne ukázat synovi nebo dceři, jak správně zakroutit pravý hák, není to na škodu. Musíte ale zdůraznit, že násilí je přípustné pouze ve chvíli, kdy mu není vyhnutí - když je dítě samo napadeno, případně je napaden někdo slabší. Dítě ale nesmí být do takového jednání tlačeno. "Pokud poučíme neobratné a úzkostné děti, že se mají v určitých situacích bránit, vedeme je jen k modřinám a k urážkám. Stávají se terčem pro boj těch silných," varuje Pekařová, autorka úspěšné knihy Jak žít a nezbláznit se.
Přestaň, to mi vadí!
Daleko důležitější než pěstní souboje je pro dítě schopnost se jim vyhnout. Dítě také musí vědět, jak na násilí zareagovat. "Zaprvé je třeba se proti jakémukoliv násilí vymezit verbálně," vyjmenovává vhodné reakce Horská. K tomu poslouží věty jako: Nedělej to, nech toho, přestaň. Je možné říci druhé osobě, že mi to vadí, štve mě to, ubližuje mi to, pokud tedy nejde o dítě, které se snaží vyvolat právě takovou reakci. Mnoho podobných roztržek mezi menšími dětmi může být vyřešeno právě vyjádřením nesouhlasu.
Pokud agresor pokračuje ve svém konání, může dítě dodat, co udělá dál: Nech toho, nebo to řeknu rodičům, učiteli... Vypadá to sice jako žalování, ale za děti jsou zodpovědní dospělí a ti by měli být k zodpovědnosti voláni.
"Důležitá je i volba neverbálních a paraverbálních prostředků. Postoj by měl být pevný, pohledem na agresora, hlas jasný a sdělení pevné, ale klidné. Nemá být provokativní a vzbudit afekt útočníka. Velmi užitečné je s dítětem situaci nacvičit pomocí modelových situací," doporučuje rodičům Horská, která má bohaté zkušenosti z praxe Modré linky.
Sehnat spojence a pomoc dospělých
Další obrannou strategií je získat si spojence, kteří se spolu s dítětem postaví násilníkovi. Samozřejmé by mělo být vedení dítěte k zastávání se slabých, menších a dalších dětí, kterým je ubližováno.
Pokud se dítě nedokáže bránit, nebo uvedení strategie selhávají, měl by zakročit dospělý, na kterého se dítě obrátí, ať už je to rodič, učitel nebo vychovatel. "Dítě by mělo být vedeno k důvěře, aby dokázalo o problémech s agresí mluvit. Dospělí by se měli zdržet sekundárního ubližování formou sdělení o neschopnosti dítěte (To jsi chlap, když se nedokážeš bránit?), zlehčování (S takovýma blbostma za mnou nechoď) nebo dokonce navádění k agresivitě (Jednu mu vraž a máš pokoj)," upozorňuje rodiče Horská.
Děti potřebují řád
Podle Pekařové tkví problém agrese u současných dětí v tom, že nemají jasně stanovené hranice, ve kterých se smí pohybovat. "Potlačujeme pozice otců, v rodinách jsou děti pod palbou příkazů, nejsou svobodně vedeny denním řádem a domácím rozvrhem. Děti jsou stavěné do rolí malých a neschopných. V době po šestém roce už mají mít své jasně stanovené role školáka a hospodáře a tedy své povinnosti školní a rodinné. A mezi to se nepočítá úklid pokojíčku," přemítá psycholožka Pekařová nad režimem současných dětí. A připomíná, že je na rodičích, aby jim vysvětlili, že fyzickou sílu mají k pomoci a ochraně druhých, nikoliv k ničení.
"Měli bychom dětem vysvětlovat, co doopravdy znamená srab, srabáctví. Srab je hlavně ten, který si dovoluje na slabšího, který se za každou cenu snaží vyhnout nepříjemné situaci. Život není černobílý, když nejsme hrdinové, nemusíme být hned srabi," uzavírá společnou úvahu psycholog Kulhánek.
