Naslouchání není tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát. A pro mnoho rodičů je také dost pracné a tak trochu děsivé. Co když se dozvíte něco, co se vám nebude líbit? Nebo se ukáže, že má dítě pravdu a vy jste se zmýlili? Může se to stát, ale stojí to za to.
Umění naslouchat, shromažďovat a správně vyhodnocovat informace je k nezaplacení. Pokud ho ovládnete, předáte tuto dovednost i svým dětem a posílíte vzájemnou důvěru i respekt. Navíc potomek začne naslouchat i vám, protože mu půjdete dobrým příkladem. Pro rodiče je na tomto poli biblí kniha Jak mluvit, aby děti poslouchaly, a poslouchat, aby děti mluvily od Adele Faberové a Elaine Mazlishové.
Jak správně naslouchat?
Zlatým pravidlem naslouchání je nejdřív si vyslechnout vysvětlení dítěte (případně všech zúčastněných sourozenců při rvačce). Ale jak správně poslouchat?
Přestaňte s tím, co děláte, dívejte se na dítě, poslouchejte pozorně a snažte se pochopit. Můžete dát najevo svou pozornost slůvky jako aha, hm apod. Pokud má dítě obtíže se vyjádřit, pomozte mu vhodnými otázkami (A co bylo dál? Co sis o tom myslel ty?). Velmi opatrně, vyhněte se pocitu nátlaku a hodnocení.
Pojmenujte pocity a uznejte je
Když dítě skončí s vyprávěním, pokuste se pojmenovat jeho pocity a pomoci mu je pochopit a přijmout (To muselo být frustrující, nikdo nemá rád, když si ho kamarádi dobírají za něco takového.) Možná se bojíte, že dítě zareaguje emocionálně, ale opak je pravdou. Uklidní ho to daleko víc, než když jeho city rodiče zmenšují nebo ignorují (Ty brečíš kvůli takové hlouposti? Vždyť se vůbec nic nestalo!).
V takovou chvíli si děti připadají nepatřičně, tvrdíte jim totiž, že jejich reakce je neadekvátní a nesprávná. A navíc získají pocit, že nemá cenu se vám svěřovat, protože je stejně nechápete. Naopak vysvětlení, že stejné pocity občas zažívá každý a že víte, jak jsou nepříjemné, dítě ujistí v tom, že nenastal konec světa.
Nekřičte a nesuďte
Říkali vám to už vaši rodiče a platí to dodnes: Dobře si rozmyslete, co řeknete, než vůbec otevřete ústa. Za každých okolností se vyhněte okamžitým reakcím typu "Přišla jsi o půl hodiny později, jsi absolutně nespolehlivá, máš na týden zaracha a na ten večírek zapomeň". Stejně jako poznámkám o inteligenci, smysluplnosti a shazování názorů dítěte a křiku.
Pokud vy sami nejste schopni respektovat někoho jiného, vaše dítě bude mít problémy respektovat vás. Respekt a důvěra nejsou vrozené ani dané, musí se na nich pracovat z obou stran. Když vás dítě zklame, dejte mu najevo, že jste zklamaný jeho rozhodnutím nebo činem, ale neříkejte, že je ztracený případ a nevychovaný fracek. Taková prohlášení fungují na některé děti jako silný stres, v jiných vyvolávají pocit beznaděje nad vlastním životem (Jsem špatný a nikdy nic pořádného nedokážu) a agresivitu, nebo naopak apatii vůči rodičům (Nemá cenu se snažit, stejně se jim nezavděčím).
Nechte dítě použít vlastní rozum
V některých situacích nemusíte dítěti vůbec radit, zkuste ho jenom vyslechnout. Někdy se člověku uleví už samotným vypovídáním se. Když dítěti okamžitě nenabídnete řešení, dostane šanci si na něj přijít samo. Nutí ho to přemýšlet a pokoušet se najít nejlepší východisko pro všechny. Hledáním řešení se dítě učí samostatnosti a zvedá se mu sebevědomí. Dejte dětem šanci používat vlastní rozum, překvapí vás svými schopnostmi a nápady.
To platí třeba pro případ s pozdním příchodem. Vysvětlete, jak se cítíte a nechte dítě navrhnout řešení, aby se podobná situace neopakovala. Nikdo vám neradí, abyste přestali vyžadovat disciplínu. Nechte dítě zakusit důsledky svých činů, ale vyhněte se irelevantnímu trestání, pouze odvádí pozornost od prohřešku. Nemá smysl zakazovat počítač za pozdní příchod domů, dítě se bude soustředit na nespravedlnost trestu v jeho očích a nedojde ke kýženému zamyšlení nad svým chováním.
Uberte na otázkách
A na závěr jedna rada, která se vám bude zdát podivná: moc se nevyptávejte. Děti mají vestavěný alarm, který se spustí, pokud se jich dospělí na něco ptají. Okamžitě zareagují nedůvěrou a připraví se k defenzívě. Namísto vystřelení otázek jako při výslechu (Jaký byl ten film? Užila sis to? A ten nový spolužák šel taky?) dejte dítěti šanci vydechnout a povídat si, až na to bude mít náladu. Zkuste radši říct, že rádi ho rádi vidíte a že máte radost, že dorazilo včas a vcelku. Uvidíte, že méně otázek povede k vaší větší informovanosti než při užití policejních praktik.
