Byla jste v dětství knihomolka?
Četla jsem, co mi přišlo pod ruku, a romány jsem úplně milovala. Dokázala jsem se do jejich světa ponořit tak hluboko, že jsem zapomněla na svět reálný. To na četbě oceňuji dodnes.
Kateřina Tučková
|
Která byla vaše nejoblíbenější kniha? Jaké příběhy jste dopisovala?
Když mi bylo asi dvanáct, třináct let, strhla mě trilogie Lucy Maud Montgomeryové Anna ze Zeleného domu. Nedokázala jsem se pak s hrdinkou rozloučit, takže jsem si vymýšlela její další osudy a psala vlastně čtvrtý díl knihy.
Váš první román vyvolal mezi některými lidmi odsuzující reakce kvůli své tematice. Jak vás napadlo věnovat se zrovna pochodu smrti německých žen a dětí na sklonku války?
Zkrátka jsem se přestěhovala do míst, z nichž byli odsunuti původní obyvatelé, Němci, a zvláštní syrová atmosféra je tam po tomhle násilném aktu dodnes. Chtěla jsem tomu přijít na kloub. A tak se stalo, že jsem během pátrání přicházela na další a další dramatické osudy, které nakonec vyústily v román o Gertě Schnirch.
Pochod jste si dokonce sama vyzkoušela, s kočárkem a v noci jako hrdinka vaší knihy. Jaký to byl zážitek?
Nenahraditelný. Díky podobným vlastním zkušenostem se dokážu mnohem lépe dostat do problematiky, o níž píšu. I kvůli bohyním jsem posléze často jezdila na Kopanice a také v současném případě se snažím do prostředí určitého mikrosvěta vstoupit natolik, abych o něm dokázala psát z vlastní zkušenosti. Částečně tak žiju dva, tři roky životy svých postav, což vůbec neznamená, že píšu o sobě. Naopak, strašně mě zajímá, jak se žije lidem v jiných světech, než je ten můj.
Jak vás napadlo se pustit do klasického velkého románu? Doba není tomuto typu literatury příliš nakloněná.
Takhle nad tím nepřemýšlím. Prostě mě neodolatelně vábilo vyrovnat se s tématem odsunu Němců, kteří byli vyhnáni z prostředí mého bydliště, a zabývala bych se tím, i kdyby měl rukopis skončit v šuplíku. Tehdy jsem neuvažovala nad tím, co je a co není "trendy", a ani teď to nedělám. Mnohem víc poslouchám to, co rezonuje ve mně. Pokud mě dané téma táhne natolik, že kvůli němu nemůžu spát a veškerý volný čas věnuji tomu, abych o něm zjistila co nejvíc, je to to pravé, i kdyby tomu, jak říkáte, nebyla doba nakloněna.
Vy při psaní nemůžete spát?
To se snad ani nedá rozlišit. Můj osobní život splývá s psaním, a proto když píšu nějaké dramatické části, odráží se to i v mých snech. Když jsem psala o bombardování Brna, vzbudila jsem jednou v noci křikem snad celý vnitroblok. Letní bouřka se mi do snu promítla jako nálet. Jindy nemůžu spát, když už ve mně daný příběh pulzuje a chce ven a já si na něj ne a ne najít čas.
Není složitější nejprve prostudovávat historické materiály a poté domýšlet příběh, než si vymyslet celý vlastní děj i postavy? Nesvazují vás historická fakta při psaní?
Jak se to vezme. V lecčems asi ano, na druhou stranu mě nenahraditelně inspirují. A setkání s pamětníky patří navíc k nejpodstatnějším momentům mého života. Díky jejich vyprávění můžu vidět a spolu s nimi prožívat různé podoby minulého století.
Váš druhý román Žítkovské bohyně o "čarodějkách z Bílých Karpat" je již druhé léto mezi českými bestsellery. Co si o tom myslí obyvatelé Kopanic? Mluvila jste s nimi o knize?
Reagují na tu knihu různě, ale převážně pozitivně. V tom kraji má s bohyněmi každý nějakou zkušenost. Někdo příjemnou, jiný jejich umění považuje za šarlatánství. Ale tak, nebo tak, nedá se popřít, že bohyně a bohování bylo velkým pokladem Kopanic. Tak to, myslím, vnímají všichni.
Existovali vlastně bohové, nebo jak by se jim říkalo?
Mužům by se říkalo božci. Existoval ale jen jeden - Pavel Juračka z Vyškovce, který byl údajně specialistou na zaříkávání bouřek. Jinak bylo bohování výhradní doménou žen.
Na co byste se bohyně zeptala, pokud byste měla možnost se vrátit v čase a s jednou se setkat?
Určitě bych se jí neptala na mou budoucnost, k takovým věcem mám velký respekt. Ale ptala bych se jí na to, jak nahlíží na minulý a dnešní svět, co se z jejího pohledu změnilo, jací jsou lidé, kteří k ní přicházejí, a jak se jako bohyně cítí.
Vy v sobě žádné zvláštní schopnosti necítíte? Neprobudila je práce na knize?
Ne, nic takového jsem v sobě neobjevila. Jestli jsem něco za ty tři roky, co jsem pracovala na knize, objevila, pak je to hodnota času. A jestli se ve mně něco probudilo, pak je to ještě silnější touha psát.
Píšete o Brně a Bílých Karpatech, ale sama bydlíte v Praze. Kde je pro vás doma?
Já bydlím na dvou místech. Brno je mým domovem a v Praze bývám přes týden. Nicméně poslední dobou tak cestuji, že bych spíš řekla, že obývám jídelní vozy vlaků nebo kabinu svého auta.
Připravujete již materiál na další knihu?
Připravuji, ale ještě o tom raději pomlčím.
Ale prozraďte aspoň něco aktuálního z vaší práce.
To můžu. Nejzajímavější je asi to, co teď mohou lidé vidět v ulicích Brna. Pro výstavu soch BRNO ART OPEN jsem napsala libreto o osudech vybraných Brňanů, běžných lidí, kteří často velmi dramaticky prožili události 20.století. Podle tohoto libreta pak 14 současných umělců vytvořilo jakousi křížovou cestu, 14 soch a objektů, v nichž vzdávají poctu jednotlivým hrdinům. Výstava je k vidění do 31. 8. a posléze vyjde katalog s texty i fotografiemi jednotlivých uměleckých reakcí.
