Lauren Shieldsové z americké Atlanty se blížila třicítka, když zjistila, že není spokojená se svým životem. Kromě jiného ji začalo trápit stárnutí a přibývající vrásky. Přestože je to atraktivní štíhlá dívka s hezkou pletí, modrýma očima a zrzavými vlasy, která je známá svým stylem a denně se dočká mnoha lichotek.
Znepokojilo ji to, protože se o sobě domnívala, že je inteligentní emancipovaná žena, kterou takto povrchní záležitosti nemohou rozhodit. A rozhodla se pro zajímavé řešení: zbavit se své marnivosti tím, že ji na několik měsíců zcela pohřbí.
V šátku a bez make-upu
Namísto nabízení vlastního těla pohledu každého kolemjdoucího schová své tělo a vlasy, aby ji lidé nesoudili podle obalu, ale až podle slov a činů. To by Shieldsové umožnilo donutit sebe i okolí k odpoutání se od jejího vzhledu. Udělala si tedy malý průzkum mezi různými tradicemi zahalování (muslimové, amišové, kvakeři) a vytvořila si svá vlastní pravidla. Na několik měsíců se dobrovolně vzdala make-upu, vlasy zahalila do šátku a nenosila vyzývavé, upnuté oblečení, vždy měla zahalená ramena a kolena. A celou dobu o tom psala blog.
A pomohlo to vlastně Lauren? Zdá se, že ano. Nyní se sice zase obléká "normálně" a nosí make-up, ale snaží se být v obojím umírněná. I přesto, že to v určitých kruzích může znamenat, že se musí mnohem víc snažit, aby si jí ostatní vůbec všimli. Budou ji však poslouchat namísto tupého pohledu do výstřihu nebo na nohy..Také vyměnila přítele a krátce po ukončení experimentu se s tím novým zasnoubila.
Lauren Shieldsová se rozhodla o své zkušenosti napsat knihu, ve které bude radit dalším dívkám, jak se zdrženlivě oblékat a díky tomu změnit svůj život. Dokonce navrhuje, aby ženy takto řešily krize přicházející s třicátými narozeninami.
Rozporuplné přijetí
Svým experimentem a článkem, který o něm zveřejnila, vyvolala bouřlivou reakci. Na jednu stranu jí bylo vyčítáno, že podporuje náboženský fundamentalismus a nucené zahalování žen. Druhá vlna kritiky se na ni snesla od feministek. Katie Bakerová na feministickém blogu Jezebel nazvala celý experiment povrchním a hloupým.
Když se totiž do blogu slečny Shieldsové začtete, zjistíte, že se marnivosti asi úplně nezbavila. Stále tráví čas tím, že se snaží mít sladěný outfit a hezky uvázaný šátek. Mnoho příspěvků se pak věnuje tomu, jak se Lauren těší na normální oblečení, namísto postřehů z toho, jak se jí změnil život bez minisukní a podpatků.
Dělají šaty člověka?
Zahalená hlava, ramena a kolena nejsou v horku Atlanty ulehčením života jako spíš upocenou a proklínanou povinností. Bakerová má pravdu v tom, že cudnost oblečení není nutně dána jeho délkou a tvarem, zdrženlivě může vypadat i tílko. Nikdo by se však beztak neměl poměřovat na základě toho, jak je oblečen, ať už je zahalený, nebo odhalený.
Neměli bychom však Shieldsovou soudit příliš ostře. Bylo by naivní domnívat se, že se během jednoho roku dokáže žena zásadně změnit jenom díky tomu, jak se bude nebo nebude oblékat. A zcela se zbavit ideálu krásy západní kultury, jehož reprezentaci vidíme ve většině médií a reklamě, není vůbec lehké. Shieldsové experiment evidentně pomohl v tom, aby přesvědčila sebe sama o tom, že je krásná i uvnitř. Možná tomu na jeho začátku chtěla věřit, teď si tím je naprosto jistá. A to není málo.
Ženy ze sebe dělají vizuální objekty
Za jiný konec vzala experimentování s marnivostí Kjerstin Gruysová, studentka sociologie na kalifornské univerzitě. Rozhodla se jít přímo k jádru věci, k marginalizaci žen na pouhé objekty. Tato objektivizace se totiž neděje jenom na stránkách časopisů, v televizi a v hlavách mužů. Objektivizují se samy ženy.
Dovedla ji k tomu úvaha Johna Bergera, podle kterého se ženy neustále sledují. Ať dělají cokoliv, vždy myslí na to, jak při tom vypadají. A kdykoliv je možnost zkontrolovat svůj vzhled, tak se rychle prohlédnou a upraví. Ženy jednají samy se sebou jako s vizuálními objekty.
Gryusová se chtěla přestat vnímat jako objekt a rozhodla se proto k radikálnímu kroku: v domě zakryla všechna zrcadla a lesklé povrchy a venku se vyhýbala pohledům na svůj odraz. Nedívala se ani na vlastní fotografie. To vše v době, kdy chystala svatbu. A vydržela to celý rok.
Zrcadlo, pryč ze zdi!
Kjerstin v minulosti pracovala v módním průmyslu a trpěla poruchou příjmu potravy, kterou úspěšně překonala. Jenže během svatebních příprav zjistila, že se stává posedlou tím, aby vypadala na svatbě perfektně. V dnešní době nic neobvyklého, spoustu dívek sní o svatbě již odmalička.Kjerstin si uvědomila, že zašla příliš daleko, když si koupila již třetí svatební šaty (na stále tutéž svatbu).
Namísto sledování vlastního obrazu a starosti, jestli je v pořádku, se rozhodla soustředit na své okolí. Její matka byla z rozhodnutí nevidět se na svatbě v šoku. "Vysvětlila jsem jí, že se chci soustředit na to, že si beru muže, kterého miluji, ne na to, jak při tom vypadám," píše Kjerstin na svém blogu.
Svůj zrcadlový půst dodržela i během svatby, kdy se spolehla na kadeřnici a úsudek kamarádek a rodiny. Svůj experiment dotáhla do konce a sama sebe spatřila až za 365 dnů. A prý se jí líbilo, co viděla. Kjestin Gruysová napsala o své zkušenosti knihu Mirror Mirror Off The Wall a tematice vnímání těla a jeho důležitosti se věnuje nadále.
