Vizitka:Martina Vrbová (1971) se narodila v Praze. Byla hlasatelkou České televize, dnes je nejznámější díky moderování pořadu Retro na ČT24. Uvádí také pořad Sama doma. Vyrůstala několik let v Bolívii. Mluví španělsky, pár let žila v Madridu, kde uváděla vědomostní soutěž Waku Waku ve španělské televizi. Hraje výborně na kytaru, kterou vystudovala jak na pražské Státní konzervatoři, tak na Královské konzervatoři v Madridu. Je vdaná za investigativního reportéra ČT Jiřího Hynka, mají dvě dcery, z nichž jednu adoptovali. |
V jaké chvíli jste se rozhodla, že adoptujete dítě?
Já jsem po adopci toužila vždycky. S mým mužem (reportér České televize Jiří Hynek, pozn. red.) jsme se už před svatbou dohodli, že jedno dítě adoptujeme. Jen jsme si mysleli, že to bude obráceně - nejdřív vlastní, pak adoptované. Osud to chtěl jinak. Dlouho se mi nedařilo otěhotnět.
Jak dlouho?
Asi po roce neúspěchů jsme začali zkoušet umělé oplodnění. Trvalo to tři roky a byly to nejhorší tři roky mého života.
Jak dlouho se prověřují rodiče, kteří si chtějí adoptovat dítě?
Asi rok. Museli jsme absolvovat obsáhlé psychotesty, potom dva prodloužené víkendy, kde jsme byli s ostatními rodiči a učili se, co to znamená být rodičem. Absolvovali jsme kolečka s právníky, se sociálkou, s doktory, s psychology, s rodinou, která má adoptované děti, a všichni nám vyprávěli své zkušenosti.
Když tímhle projdete, rovnou dostanete dítě?
Kdepak. Teď začíná čekání. Nevíte dne ani hodiny. Délka čekání je přímo úměrná vašim požadavkům: nejrychleji jsou k dispozici děti postižené nebo romské, nejdéle právě narozená, zdravá miminka neetnického původu. Na ty se v Praze čeká i několik let.
Čtěte v pondělí
Rozhovor s moderátorkou Martinou Vrbovou najdete v pondělním magazínu Ona Dnes.
Jaké jste měli podmínky vy?
Řekli jsme si, že chceme dítě do roku a půl. Bylo docela těžké se shodnout na tom, jaký případný zdravotní handicap dítěte bychom ještě zvládli a jaký už ne. Každý z nás cítil své možnosti jinde a pravidlo je, že vždycky musí dostat přednost ten, kdo by to v tom páru nezvládl. Je to další prověrka vztahu. Zároveň jsme věděli, že čím ideálnější dítě budeme chtít, tím déle budeme čekat. Takže slevujete a perete se s tím... A nakonec je stejně všechno úplně jinak.
Jak to?
Volala jsem na úřad a oni mi říkali: Tenhle rok to určitě nebude, paní Vrbová. A tak jsme se dohodli s přáteli, kteří taky čekali na adopci, že odletíme na dovolenou. Pár dní před tím jim zavolali, že pro ně mají dítě, a tak okamžitě zrušili letenky. Potutelně se na nás usmívali a říkali: Co vy víte, třeba taky neodletíte. A na svatého Martina jsem najednou měla telefonát já...
