Kdo z českých a slovenských zpěvaček a zpěváků má podle vás hlas s velkým H?
Celé tělo se mi zježí, když slyším zpívat Marcela Palondera nebo Anitu Soul. Z české scény miluju Dana Bártu. Ten mi vždycky svým hlasem vnese klid do duše. Paradoxně ale ten jeho úžasný hlas přitahuje spíš fajnšmekry.
Vizitka:Tina, rodným jménem Martina Csillagová (28), se narodila v Prešově, vyrůstala v Košicích. První úspěšný singl Story nahrála v roce 2003, poté vydala album Tina (2004). Celkem má čtyři alba, poslední S.E.X.Y. vyšlo na konci loňského roku. Získala cenu Grand Prix Radio pro Objev roku 2004, má čtyři Aurely (obdoba českých Andělů), v roce 2010 získala stříbrného Slovenského Slávika a letos zlatého. V televizi JOJ moderovala hudební pořad, hrála v představení Modelky 2, moderovala hudební soutěže Česko Slovenská Super-star a Hlas Česko Slovenska. Aktuálně si zahrála ve filmu Love. Je svobodná. |
Je v dnešním showbyznysu ten hlas ještě tak důležitý?
Hlas je tak třicet procent úspěchu. Hezky zpívat dokáže hodně lidí, ale ne každý se umí prodat, má charizma, vyzařuje na pódiu to, proč lidé na koncerty chodí. Dost taky udělá, když máte zajímavý styl oblékání. Zní to divně, když to říká moderátorka talentové pěvecké soutěže, ale je to tak.
V Česku jste známá právě jako moderátorka, přitom vaše hlavní profese je zpěvačka. Málokdo pak tuší, že jste původně studovala herectví. Proč jste ze školy zběhla?
Můj život je plný zvratů. Rychle se nadchnu pro novou věc a ona občas vyjde. Jako dítě jsem díky tomu vystřídala neuvěřitelné množství kroužků. Chodila jsem na karate, výtvarku, gymnastiku, hod koulí, oštěpem, házenou, volejbal... Po gymnáziu jsem začala studovat hereckou školu v Banské Bystrici, jenže po pár měsících jsem dostala šanci nahrávat vlastní písničky a zpívat jingly pro jedno populární rádio. Nadchla jsem se zase tak, že jsem školu opustila a definitivně jsem odešla do Bratislavy.
Jak vypadala osmnáctiletá Tina, která vystoupila na nádraží v Bratislavě?
Byla škaredá, střapatá, nenalíčená, s pětistovkou v peněžence a plnou taškou nevkusného oblečení. Měla jsem tam jediného kamaráda, kterého jsem roky neviděla, a dva dny před příjezdem jsem mu zavolala, jestli bych u něj nemohla bydlet. Naštěstí souhlasil.
Co říkali rodiče na to, že jste nechala školy a odstěhovala se do cizího města?
Brali to jako moji volbu. Znají mě a vědí, že si dělám věci po svém. Mamka se mi tenkrát smála a říkala, že za týden jsem zpátky doma. Ale určitě se o mě musela bát. To má dodnes. Když někam letím, raději jí volám až z letiště, aby se zbytečně nestresovala dopředu. A navzdory tomu, že v Bratislavě žiju deset let, mám tam vlastní byt, tak mě pořád přemlouvá, abych se přestěhovala zpátky do Košic, že se tam budu mít líp, že se o mě bude starat (smích).
Domů jste se nevrátila, ale první měsíce jste prý žila z ruky do pusy.
Musela jsem vyžít ze sociální dávek, což bylo 1 450 slovenských korun. Dneska to není skoro ani moje denní režie. Ale tehdy jsem to zase tolik neřešila, zvládala jsem s tím vyjít. Prostě jsem jedla suchý rohlíky s treskou a byla vděčná za každou korunu, kterou jsem si vydělala. Do Bratislavy jsem nešla s tím, že budu slavná a bohatá. Potřebovala jsem změnu, najít sama sebe. Ale po půl roce jsem na tom začala být zle, neměla jsem na nájem, nevěřila jsem, že se jako zpěvačka uchytím, a chtěla jsem se vrátit domů. Naštěstí mi pomohli moji producenti, kteří věřili, že na to mám, půjčili mi peníze a já zůstala.
