Jak se vám daří?
Život v nemocnici není jednoduchý. Jsem už tady tolik let. Ať to po mně někdo zkusí. Je to někdy námaha, ale držím se. Stovka je za rohem, přijde za chvilku. Den sem, den tam.
Vzpomínáte na své dětství?
Já jsem malostranská. Narodila jsem se v Praze, miluji naši Malou Stranu. Tatíček byl architekt, neměl rád lenošení. To zakazoval. Celou dobu jsem musela chodit pěšky. Bydleli jsme na Újezdě, chodila jsem pořád do kopce. Dobré boty jsou základ, říkal. A měl pravdu. Když jsou pořádný boty, tak se vydrží všechno.
Byla jste dobrá žačka? Nezlobila jste?
Ne, to by mě vyhodili. Tenkrát se ještě za špatné chování vyhazovalo. Musela jsem být hodná. Ale já jsem se učila ráda.
Jakou jste studovala školu?
Pro ženská povolání, tam jsem se naučila i vařit.
Vydala jste i knihu s recepty. Ráda jste v životě vařila?
Můžu říct, že jo. Když za mnou přišli s nápadem, ať napíšu kuchařku, šla jsem na věc. Starý recepty jsou fajn.
Kdy jste začala hrát?
To bylo v Malostranské besedě, když mi bylo třináct. Ale to ještě nebylo žádný hraní, to jsem jen přicmrndávala. Tuhle a tamhle něco kňafnout.
Natočila jste 70 filmů, první v roce 1936, jmenoval se Světlo jeho očí.
To byla tenkrát sláva. Točily se hezké filmy. Pořád se na to dá koukat, že? A když ještě uvážíte, kolik se jich každým rokem udělalo. Víte, co je úžasné? Že se pokaždé našel někdo, kdo ty filmy platil. Dneska to už takové není, teď se točí vše jen kolem peněz. Prachy, prachy, prachy.
Nosila jste na svou dobu velmi odvážné kostýmy.
Když to muselo být. Ale byla jsem fešanda, že jo? Byla? Ne, já pořád jsem. Ráda jsem nosila krásné šaty, dokud byly k mání. Ono to pokaždé nešlo tak jednoduše, jak by se zdálo. Některé ty šaty stály majlant.
To jste si musela platit sama?
Ne, ne, často jsme si je půjčovaly navzájem. Pokaždé se to nějak nakamuflovalo. Byla jsem opečovávaná, na radu paní Oldřicha Nového jsem šila u své jmenovkyně, paní Kabátové a v různých salonech. Ráda jsem se hezky oblékala, své šaty jsem měla ráda. Myslím, že to na nich bylo vidět. I když ne na všech. To přiznávám.
Očima autorkyNa pokoj v léčebně pro dlouhodobě nemocné v nemocnici Motol jí přišlo zahrát jazzové kvarteto, místnost zaplavilo obrovské množství květin od fanoušků ze všech koutů světa a mezi tím vším na lůžku dirigovala dění drobná stará dáma s krásně modrýma očima. Její tvář si stále drží výrazné rysy, bystré oči odrážejí nádheru minulých časů. "Ať mi někdo hádá, kolik mi je let!" Z chování paní Zity je jasně vidět, jak energická celý svůj život byla. |
Jak se vám líbí dnešní móda?
Kalhoty jsou hrozný! Ty děvenky v nich vypadají jako chlapi, každá v tom má tu prdeličku. Kdyby tam alespoň něco bylo, ale ono není! Nemám je ráda. My jsme taky nosily kalhoty, ale jinak, na jiné aktivity, než se nosí dneska.
Bylo vám 44 let, když jste se stala matkou.
No jo, bylo to rozhodně příjemné, pro potěchu. Měla jsem se čím bavit, o koho se starat. Plenky a všechno okolo. Jo, jo, rodina. To je idylka.
Váš manžel ale emigroval, vy jste odmítla a zůstala sama. Na muže jste nezanevřela?
Vím o nich své, ale budiž jim přáno, když jim není dáno. Nechme je, ať dělají, co umí. A my ženský musíme držet pohromadě. Však jsme nějaký čímani!
Zita Kabátová |
Vedle knihy o vašem životě a kuchařce jste vydala také knížku o psech. Vždycky jste měla pejska?
Já je mám ráda od dětství. U nás v Dobříni, kde jsme měli vilu, byl vždycky nějaký pes. Později jsem si pořídila srnčího pinče. To byl fešák! Hernajs, jak se jen jmenoval? Blbnu, blbnu.
Paní Kabátová, máte recept na dlouhý a spokojený život?
Nenechat sebou od nikoho šmejkat sem a tam. Všeho jenom po kotníky, jak říkal dědeček Beno. Pokud mi to dovolili, tak jsem se vždycky hájila a uhájila.
Děkujeme vám za rozhovor, přejeme hlavně zdraví a všechno nejlepší do dalších let.
Udělali jste mi velkou radost. Za rok na té stovce se uvidíme!
27. dubna 2012 |
Zita Kabátová27. dubna 1913 Velká hvězda stříbrného plátna v 30. a 40. letech Zita Kabátová je dnes poslední žijící diva zlaté éry československého filmu. Narodila se v roce 1913, v době Rakousko-Uherska. Přežila dvě světové války, zažila počátky filmu i všechny československé a české prezidenty. Mezi její lásky patřili slavní muži své doby, přesto žila většinu života sama. Svou osudovou lásku, olympionika Jiřího Zavřela znala od mládí, ale musela si na něho počkat dlouhých deset let. Svatba mohla proběhnout až po jeho návratu z jáchymovského lágru. Rok po svatbě se jí narodil syn Jiří.    Jediný syn zopakoval čin svého otce a emigroval do Spojených států, kde žije dodnes. Svou slavnou maminku jezdí pravidelně navštěvovat, ona se vždy velmi těší na společné setkání. V roce 2005 utrpěla vážný úraz a od té doby žije v pražském Motole. Optimismus ji neopouští ani zde. Jak sama říká, stále se má na co těšit. |
