Kdysi jsem někde četla, že alkoholikům a žárlivcům je nejlepší se vyhnout. U alkoholiků bych to docela chápala, ale žárlivost jsem za tak velký problém nikdy nepovažovala. Dokud jsem nepoznala Vlastu.
Láska na první pohled
Oba jsme skorotřicátníci, známe se tři roky. Poznali jsme se na zájezdu, kde jsme byli se svými předchozími partnery. Přeskočila mezi námi jiskra, vyměnili jsme si telefonní čísla a brzy z nás byl pár.
S Vlastou jsme se zpočátku vídali jen jednou, dvakrát týdně. Byli jsme každý z jiného města, naštěstí jen 50 kilometrů od sebe. On žil sám ve vlastním bytě, já bydlela s rodiči a malým bratrem v rodinném domku. Hodně jsme si mailovali, mluvili spolu na Skypu nebo jsme si telefonovali. Scházeli jsme se především o víkendech, občas i v týdnu. Jezdila jsem hlavně já za ním.
Vlasta mi seděl mnohem víc než můj bývalý přítel. V prvních měsících jsem je často porovnávala. Vlasta je průbojný, sebevědomý chlap. Se vším si ví rady, dokáže se rozhodovat, všechno zařídit. A to mi imponovalo. Navíc byl ke mně neustále hodně milý a pozorný. Pořád se staral, jak se cítím. Byla jsem jako v bavlnce a nechala se hýčkat. Stala jsem se na jeho pozornosti naprosto závislou. Vlasta si mě úplně přivlastnil a já netoužila po ničem jiném než být s ním 24 hodin denně. Zanedbávala jsem kamarádky i kamarády a těšila se na každou volnou chvilku s ním, ať u počítače nebo telefonu či o víkendech, kdy jsem ho jela navštívit.
Sestěhovali jsme se
Po roce a půl mi Vlasta volal nadšený, že se u nich v práci uvolnilo místo asistentky ředitele a že už o mně s ředitelem mluvil. Jsou prý kamarádi z basketu a on by mě beze všeho zaměstnal, když projdu pohovorem. Místo mi vyšlo, v práci mě nechali odejít ke konci měsíce a s Vlastou jsme konečně začali společně žít.
Byla jsem moc šťastná. Jediné, co mi vadilo, bylo, že v novém městě i v práci nikoho neznám. Naštěstí mě Vlasta nenechal ani chviličku volnou. Snažil se být stále se mnou. Nejen, že jsme byli spolu po práci, ale i během ní za mnou občas skočil, nebo jsme šli společně na oběd.
Ale ani já nejsem žádná puťka a brzy jsem se seznámila s kolegyní, dívkou v mém věku, a s jejím přítelem. Také máme milé sousedy, mladý pár se dvěma dětmi. Když jsem několikrát Vlastovi navrhla, že bychom se mohli stýkat i s mými novými známými, vždycky to odmítl. Prý chce být jen se mnou. On taky od té doby, co s ním žiji, nikam nechodí. Zpočátku mi to nevadilo, byla jsem ráda, že chce být jen se mnou.
Asi po dvou měsících našeho společného života odjel Vlasta na týdenní školení. Pracuje v naší firmě jako správce sítě a firma mu zaplatila nějaký kurz, aby se zdokonalil v novém systému, který se v práci měl zavádět. Loučili jsme se, jako by měl odjet na rok.
Vlasta se projevil jako šílený žárlivec
První den, co byl pryč, jsme si celý večer povídali na Skypu. Druhý den jsem s kolegyní zaskočila na kafe a doma jsem našla v počítači snad deset mailů od Vlasty, kde "sakra" jsem. Naneštěstí se mi vybil i mobil a v něm byly další desítky zpráv. Od Vlasty pochopitelně. Když jsem se mu ozvala, byl úplně nepříčetný, co se mnou je. Jak to, že nejsem doma a neozývám se mu. Snad hodinu jsem mu dokola vysvětlovala, že jsem byla jen s kolegyní a že se mi vybil mobil. Nic víc. Nakonec to vzal.
Pak jsem dva dny nikam nešla a zase si povídala jen s ním. Poslední večer, co jsem byla bez něj, mě na chodbě po práci zastavila sousedka, že manžel je s dětmi venku a jestli nechci přijít na kafe. Tak jsem šla, už jsem se doma sama nudila. Podvečerní kafe se protáhlo do noci. Nakonec jsme si povídali i s manželem sousedky. Tentokrát jsem mobil nepodcenila. Samozřejmě, že mi Vlasta stále volal, nestačilo říct mu, že jsem vedle u sousedů. Nevěřil mi a stále znovu a znovu volal, kde jsem a s kým se prý tahám.
Druhý den byla sobota, odpoledne přijel a udělal mi tak strašnou scénu, že jsem odjela k rodičům. Docela jsem se ho bála. Vůbec jsem nepoznávala toho Vlastu, kterého jsem milovala. Byl to úplně jiný člověk. Když jsem se v neděli večer vrátila, omlouval se mi, že mi tedy věří, že jsem byla u sousedů. Prý s nimi mluvil a oni to potvrdili.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Od naší první hádky je to stále horší. Už rok žiji ve vztahu, kde mě přítel hlídá na každém kroku, pomalu nikam se nedostanu sama, a když ano, tak mě běží zkontrolovat. I k rodičům mě doprovází. Já už radši ani nikam nechodím, protože mi je trapné, když jdu s kolegyní po práci na kafe a on mi desetkrát zavolá, jestli jsem pořád s ní a nakonec vtrhne do kavárny, aby mě zkontroloval osobně. Do práce i z práce chodíme spolu.
Včera jsem zjistila, že mi v mém e-mailu nastavil, aby se všechny mé doručené zprávy přeposílaly na jeho e-mail. Určitě mi kontroluje i mobil. Jenže já mu nic netajím, nemám potřebu mít někoho jiného. Kdyby se nechoval jak blázen, budu nejšťastnější ženská pod sluncem. Jenže teď už z něj mám někdy i strach. Bojím se, že mi něco udělá, občas se na mě tak divně dívá, když mu třeba dokola vysvětluji, proč jsem v práci nezvedla mobil, když jsem přeci byla na záchodě.
Magda
Názor odborníka: Ultimátum není řešení
Vlastovo žárlení byste rozhodně neměla "pouštět z hlavy", protože to, že vás Vlasta neustále kontroluje, podezřívá a někdy i děsí svými projevy, není z jeho strany láska, ale jsou to projevy úzkostně majetnického vztahu, který k vám chová.
Vlasta vám upírá základní potřeby a práva člověka, jako je například právo mít přátele, mít své soukromí a svůj volný čas, či se moci plně věnovat své práci bez dozoru a pocitů, že vás někdo neustále kontroluje. Vlasta se k vám nechová jako k plnohodnotnému svobodnému člověku, který může uspokojovat své potřeby a plnit si svá přání, Vlasta se k vám chová jako k vězni, který nesmí mít žádnou svobodu.
Dávat Vlastovi ultimátum není řešení, dřív nebo později by ke konfliktu došlo znovu, navíc byste stejně nadále musela snášet vlastovy podezřívavé a vyčítavé pohledy. Máte tedy jen dvě řešení:
1) Vlastu přimějte, aby vyhledal psychoterapeutickou pomoc a podstoupil dlouhodobou psychoterapii, během které jednak nahlédne na své majetnické chování a dále také začne pracovat se svým nízkým sebevědomím a s komplexy méněcennosti, které stojí v základu jeho žárliveckého chování.
2) S Vlastou se ihned rozejdete a začnete si hledat perspektivního partnera, který se k vám bude chovat slušně.
V každém případě bych vám však doporučila ještě jednu věc - i vy sama v blízké době vyhledejte psychoterapeuta, s jehož pomocí si odpovíte na citlivé otázky, které jsou z vašeho příběhu zřejmé a které zní třeba takto: proč vy sama jste ochotna být ve vztahu, v němž nemáte žádná prava a nemůžete volně uspokojovat své potřeby? Proč vám vyhovuje, že na vás někdo neustále dohlíží? Jak je možné, že jste se vzdala svých přátel a koníčků a omezila svůj život na majetnického partnera? Nejste ve vztahu s žárliveckým partnerem i vy ta, která je na tomto vztahu vlastně závislá? Netrápí i vás nízké sebevědomí, a proto si neumíte najít rovnocenného partnera?
Alex Doležalová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 14. května 2012. Anketa je uzavřena.
