Ivetě bylo devět, když začal její odpor ke sportu. Nacvičovali na spartakiádu v jedné táborské základní škole a nemotorné děvčátko nemohlo stále pochopit, jak se správně točit kolem jakéhosi červeného čtverce. Rozčísla to soudružka učitelka.
Ivetu předvolala dopředu před všechny cvičence a zařvala tak mohutně, jak to dokáže jen tělocvikář: "Podívejte se všichni na to nemehlo. To jsem ještě nezažila!" Děti se s radostí podívaly a praskaly smíchy. A od té doby se Ivetě už smály tak nějak častěji…
Když se ztratí radost z pohybu
Na každém následujícím tělocviku, ať už se házelo krikeťákem či běhalo kolem školy, žáci s pobavením sledovali Ivetu a za úsměvu vyučující se navzájem upozorňovali na to, jak je zrovna jejich spolužačka nemožná.
Dívka začala mít psychické problémy, v den tělesné výchovy odmítala chodit do školy, vinou psychosomatických obtíží byla jednou dokonce odvezena do nemocnice pro podezření na akutní apendix. Její rodiče ji nakonec nechali osvobodit z tělocviku pro vadné držení těla a bolesti zad.
Od té doby Iveta ve škole prakticky necvičila a pro "osvobození" si už z jakési rutiny šla i na vysoké škole. Dnes je jí čtyřicet a říká: "Pořád mám pocit, že jsem největší nemehlo na světě. Kdybych teď chtěla začít chodit například na aerobik, budu mít pocit, že mě všichni sledují a v duchu se smějí…"
Možná si to ne vždy uvědomujeme, ale to, jakou má dítě zkušenost z tělocviku, mnohdy formuje jeho celoživotní vztah ke sportu a k pohybu vůbec. "Když se podíváte na zdravé miminko, vždycky stimuluje své okolí, aby si s ním hrálo, když dělá první kroky, směje se na všechny strany, jaký je to pro něj ohromný zážitek," upozorňuje primář Kliniky tělovýchovného lékařství v Motole docent Jiří Radvanský.
"Radost z pohybu má zkrátka každé zdravé dítě. A pak se najednou v životě člověka stane něco, že se začne pohybu štítit. Z mnoha důvodů. Například ho znectí učitel tělocviku. A někdy úplně stačí, když poněkud nemotorné dítě zjistí, že všichni fandí těm talentovanějším, ačkoliv nemusí vyvinout žádné úsilí a nepochválí jeho, byť se obrovsky snaží," dodává specialista na sportovní medicínu.
Známky ne. A když, tak podle snahy
Do jaké míry hodnotit to, co žák "umí" na tělocviku, je otázka. Bývalý učitel matematiky a tělesné výchovy Jiří Karas říká: "Zatímco v matematice jsem neodpustil nic, tělocvik jsem hodnotil víceméně podle chování. Jedničku z tělocviku dostal i ten, který nevyšplhal ani půl metru, pokud jsem viděl, že se opravdu snaží. Přesto jsem si někdy říkal, na co jsou známky z tělocviku, když dávám výbornou někomu, kdo není schopný udělat ani kotrmelec…"
"Klasifikaci z tělocviku bych jednoznačně zrušil," kategoricky míní docent Radvanský. "Jsem každopádně pro maximálně slovní hodnocení v tomto předmětu, a to podle toho, jak se žák snaží vzhledem ke svým možnostem."
Zatímco pro mnoho dětí bývá tělocvik stále "nejoblíbenějším" předmětem s takřka jistou jedničkou na vysvědčení, pro ty méně zdatné a pohybově nadané bývá noční můrou. Vědí, že i když se budou snažit sebevíc, "naučit" se vyšplhat či přeskočit tyč jednoduše nedokážou.
"Stejně jako se v češtině bere ohled na dyslektika, měl by se v tělocviku brát ohled na méně nadané dítě," soudí docent Radvanský. "Například fyzioterapeuti dokážou velmi dobře posoudit, na co dítě má a co je nad jeho možnosti. I kdyby se však posudky od nich uvedly do praxe, nemáme ještě vychovanou generaci cvičitelů pro nemotorné děti."
Úkolem tělocviku (a tělocvikářů) by tak mělo být ne známkovat sportovní dovednosti žáků, ale především naučit je pozitivnímu vztahu k pohybu. A to nejen ty, kteří po tělocvičně létají rychlostí rakety, ale i ty, kteří stěží zvládnou dřep.
