Naše maminka by se pro nás klidně i rozkrájela. A rozkrájela by se také nejraději pro krásné Vánoce. Problém je v tom, že hned co rozkrájela sebe, rozkrájela také nás, a tak jsme se ocitli všichni rozsekaní nasr**ku mezi vánočními ozdobami, kaprem a třpytivou výzdobou.
Když někomu něco nesedělo, nebo nechápal úplně přesně, co se MÁ TEĎ DĚLAT, volala maminka ukřivděně: "Já se mám kvůli vám rozkrájet a vy neděláte nic!"
Jenže my jsme v tom maminku nechat samotnou nechtěli. Naopak. Někdy jsem se třeba potřebovala jen na chvíli zastavit a zaposlouchat se, jestli už zvoní rolničky. Ještě než jsem je zaslechla, tak byl slyšet maminčin vysoký hlas, že jsou potřeba umýt okna. Maminka se nikdy nezastavila.
Když jsem přiběhla ze školy a okouzleně zůstala stát ve dveřích, maminka zrovna v zástěře pekla nějaké cukroví. Nádherně to vonělo. Nejdříve mě napomenula, ať zavřu, ať nepouštím ven teplo. Na stole hořela svíčka. Chtěla jsem hádat co je zrovna v troubě, ale nestihla jsem ani nasát vůni vanilkových rohlíčků. Jenže ještě, než jsem stačila rozmrznout, než jsem stačila maminku zamilovaně obdivovat, ozvala se vyčítavě: "Aspoň bys mi mohla pomoct, ne?"
Chtěla bych milovat Vánoce. Vždycky jsem v nich hledala něhu, křehký třpyt, kouzelné chvíle, při kterých ve všech pohádkách vždycky zazní rolnička nebo harfa. Miluju světlo svíčky, miluju, když jsme všichni pohromadě. Miluju maminčin adventní věnec. Ale kdyby nebyl, budu milovat maminku, jak s námi klidně sedí, nic ji netrápí, nerozhlíží se nespokojeně, co se ještě nestihlo a budu milovat tu chvíli, kdy jsme prostě spolu.
Jenže mamča se nikdy nezdála spokojená. Často místo radosti poukazovala na věci, které se nestihly udělat, nebo které měly být hotové už někdy před tím. Chtěla pro nás dokonalé Vánoce ve všech ohledech. Můj bratr Vánoce nenávidí. Můj bratr špatně nese ten tlak.
U nás má Štědrý den svůj vlastní rozvrh činností. Maminka ho ráda dodržuje, aspoň si je jistá, že všechno správně klapne. Je jenom škoda, že v hodinu, kdy je nejlepší smažit kapra, bývají v televizi zrovna ty nejkrásnější pohádky. Mamča chce, aby kapra smažil Ivoš. Ale ten bývá raději mimo dům, na čerstvém vzduchu. Moje sestra vždycky zdobí stůl, já zase stromeček. Úklid jsme zvládly víkend před tím.
Strýc Vojta je vždycky netrpělivý, že ještě není polívka (on miluje rybí polívku), protože musí jíst dřív. On totiž každý rok nosí po dědině na Štědrý večer betlém. Je to krásná tradice. Lidé jdou s betlémem, lampiony a pan Buchta hraje na trubku. Lidé vycházejí ven a přejí si navzájem Šťastné a veselé. Proto spěcháme, abychom měli dojezeno, než přijdou.
Když si někdo z nás potřebuje během Štědrého dne s druhým něco vyříkat, nebo se porovnat, maminka ze strachu, že by se všechno pokazilo, často říká: "Nechte toho, je Štědrý den." Nebo: "Na Štědrý den se mají mít všichni rádi!" (Ale my se máme rádi, mami.) Já musím říct upřímně, že tyhle věty tiše nesnáším. Vytvářejí tlak.
Proto se u nás jen zřídka zpívají koledy. Kvůli tomu tlaku. Člověk potom potřebuje být chvíli sám, aby zkusil zaslechnout rolničky ve svém nitru. Jenže to je nebezpečné, protože mamča potom říká vyčítavě, že se nic nedělá.
Jako malá jsem přemýšlela o slovu atmosféra. Tušila jsem, že to je něco, co člověk cítí uvnitř. Ale řekněte mi tedy, jak můžeme vytvořit atmosféru Vánoc v obýváku, když ji nemáme ve svém srdci? Pak jde člověk ke stromečku, ale něco tomu chybí. Člověk podává druhým dárky, a trochu křečovitě se směje, když doufá, že se trefil do vkusu obdarovaného, ale něco tomu pořád chybí!
Mami, sundej si už tu zástěru. Něco jsme nestihli. Nestihli jsme si spolu sednout a Popelka, kterou máš tak ráda, je už taky pryč. Občas bylo všechno sice načančané, třpytivé a dokonalé, ale nad stromečkem jakoby visely rampouchy.
To náš tatínek si s nějakým vychystáváním hlavu nelámal. Když jsme k němu na Boží hod přišli, měl nazdobený jen vánoční strom. Žádné cukroví, žádná výzdoba dveří, ba ani adventní věnec tam nebýval. Jen ten strom. Ale zato krásný. Stál pod oknem, úplně stejně, jako vždycky býval, když jsme ještě bydleli všichni spolu.
Vánoční hvězda na vršku a barevné baňky byly stejné, jako jsem si je pamatovala. Žádná tam nebyla dvakrát. Jo, a barevná světla. Když se zhaslo velké světlo v pokoji, celý stromeček se barevně třpytil a my jsme potom hráli takovou jednoduchou hru. Milovala jsem ji. Leželi jsme na pohovce, hlavu vysoce podloženou, taťkovu ruku pod hlavou, a protože nebylo co dělat, hráli jsme hru Najdi baňku baněčku.
Taťka byl vždycky trochu cítit pivem a kouřem, když říkal: "Najdi baňku baněčku, která je... třebaaa.... červená, podlouhlá s bílým pruhem." A já jsem ji hledala. Pak jsme si vyměnili role. Když nás bylo víc, když jsme hráli všichni sourozenci, soutěžili jsme, kdo ji najde dřív. Bylo to krásné. Ten barevný strom zářil, když jsme hledali, bylo ticho a byli jsme spolu.
V srdci mi zvonily rolničky a strašně mě mrzelo, že nejsme všichni spolu. I s maminkou. Tatínek totiž nikam nespěchal a nezlobil se, když jsem přinesla v botách do předsíně sníh. Nezlobil se ani, když jsem nechala čepici a rukavice na kluzišti a už je pak nenašla. Tatínek nás totiž zapomněl vychovávat.
To maminka vydělávala peníze, starala se o nás, napomínala nás a chtěla pro nás vytvořit dokonalé Vánoce. Vždycky se nejvíc děsila toho, že nám nebude moct dát všechno, co bychom potřebovali.
Tatínek se pro nás nikdy nekrájel. Ale hrál s námi Najdi baňku baněčku.
(Tento text je pro všechny otce, kteří se ve své generaci tak trochu nepovedli. Být otcem neznamená jen si hrát. Hrají si jen malí kluci, kterými zůstali.)
Další blogy Terezy Šírové najdete ZDE.
