Už je to dva roky, co jsem zůstala s dětmi sama. První rok byl hodně krutý, ale s pomocí dětí, přátel i mé maminky jsem se ze všeho dostala. Nyní si můžu říct, že jsem vysmátá a je mi vlastně mnohem lépe, než mi bylo pár let zpátky. Jestli vás zajímá celý můj příběh, tak čtěte dál.
Brali jsme se chudí jak kostelní myši
S manželem jsme se seznámili před dvaceti lety a po dvou letech známosti jsme se vzali. Byli jsme hodně mladí (mně bylo 22 a manželovi o tři víc) a navíc jsme měli hluboko do kapsy. Já pracovala jako asistentka (tenkrát sekretářka) ředitele a manžel byl kuchař.
Děti jsme ještě nechtěli, plánovali jsme, že se nejdříve postavíme na vlastní nohy a vrhli jsme se do podnikání. Koupili jsme starou zatuchlou prádelnu v suterénu a vybudovali z ní malou vinárničku. Dařilo se nám, časem jsme koupili sousední prostory a vinárnu rozšířili. Museli jsme přijmout personál, sami dva už jsme na to nestačili.
Vinárna se brzy stala hodně známou. Manžel má skvělé nápady, co se vaření týče. A lidé se k nám naučili chodit. Měli jsme se opravdu dobře.
Naše rodina se rozšířila
Manžel byl úspěchem nadšený, jedna vinárna mu nestačila. Koupil další prostory a další a další a během pár let jsme měli vinárny čtyři. Jeden prostor pořídil i s celým domem a přebudoval ho na penzion. Vinárny (kromě té první) i penzion nakonec pronajal a každý měsíc nám na účet chodily velmi zajímavé částky.
Po třech letech manželství jsem otěhotněla. Po komplikovaném těhotenství se nám narodili dva kluci - dvojčata. Franta se jmenuje po tátovi a Pepa po dědečkovi. S klukama bylo od malička hodně práce, byli často nemocní a navíc dost hyperaktivní, takže jsem s nimi prakticky byla pořád doma. Do práce jsem nenastoupila, až když byli kluci větší. Peníze jsme nepotřebovali a já se mohla starat o rodinu a dům.
Tak jsme si spokojeně žili několik let. Dokud...
… se neobjevila servírka Monika
Dvacetiletá, krásná a prsatá dívka z vesnice. Na první pohled na ní bylo vidět, že do Prahy přišla jen proto, aby klofla nějakého zajímavého muže, nejlépe o generaci staršího, znuděného manželským životem a hlavně s tučným kontem. Bohužel los padl na mého muže.
Kdykoliv se objevil v naší první vinárně, kterou ještě spravoval, točila se kolem něj a jemu to dělalo náramně dobře. Zpočátku mi o tom doma vyprávěl, jak na něj letí mladé holky, ale mně to bylo hned jasné. Stačil mi jeden jediný pohled na krásnou servírku Moniku.
Netrvalo dlouho a manžel se zamiloval. Tajil to, pochopitelně, jenže já na něm všechno poznala. Ale dělala jsem, že se nic neděje, že nic nevím. Doufala jsem, že ho to časem pustí. Nepustilo. Monika byla urputná, manžel slepý a zamilovaný.
Rozvedli jsme se
Na rozvod jsem kývla, aniž by mě musel manžel přemlouvat. Byla jsem znechucená a říkala jsem si, že už bych si ho stejně nikdy nemohla vážit. Majetek jsme si rozdělili, já se s dětmi odstěhovala do nového bytu, manžel s Monikou zůstali v našem domě.
Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Rok jsem se z rozchodu dostávala. Našla jsem si práci. U kamaráda v advokátní kanceláři pracuji na půl úvazku jako asistentka. Jsem spokojená. Kluci jsou skvělí, chodí na střední školu a jsme jako tři kamarádi. Tátu občas navštěvují, ale jen když není Monika doma. Pak mi vždycky vyprávějí, co si zase slečinka pořídila nového a jak už to tátovi začíná vadit. Prý ho tahá po všech možných večírcích, zve si své přátele a pořádá mejdany, nutí ho jezdit na víkendy po Evropě. Táta si jim prý už mockrát postěžoval, jaký byl s náma klid.
Exmanžel mi pravidelně volá
To, že to má exmanžel těžké, jsem se nedávno dozvěděla přímo od něj. Zničehonic se objevil za dveřmi pod průhlednou záminkou. Pozvala jsem ho na kafe a tam se mi začal svěřovat. Málem plakal, jaký byl vůl, když mě a děti opustil, jak mu je dnes všechno jasné. Bylo mi ho líto, ale to bylo asi tak všechno.
Od té doby mi exmanžel pravidelně alespoň jednou dvakrát týdně volá a stěžuje si. Čekám, kdy mi řekne, jestli bych ho nevzala zpátky, "mezi řádky" o tom mluví pořád. Naznačuje, jak by se Moniky rád "zbavil", ale ona se ho drží jako klíště. Něco v tom smyslu už řekl i klukům. Nevím, co mám dělat. Jsem teď taková vyrovnaná. Navíc se bojím, aby se třeba za pár let něco podobného neopakovalo.
Prosím, poraďte mi, Romana
Názor odborníka: Nečekejte. Udělejte to, co chcete
Dobrý den, ptáte se, co máte udělat. Možnosti jsou ve skutečnosti jen dvě. Buď manžela zpátky vezmete, nebo nevezmete. Můžete čekat, jak se vyjádří, můžete se ptát synů, můžete se ptát v internetové poradně...
Ve vašem příběhu ale zcela chybí jedna klíčová věc: vaše vlastní přání. Přeci to, jestli manžela vezmete zpět (pomineme-li skutečnost, že zatím otevřeně neřekl, že by o to stál), záleží na tom, zda to budete oba chtít. Chcete vy sama, aby se manžel vrátil? Jestli vám mohu něco poradit, tak pokud se bude rozhodovat o něčem důležitém, tak tentokrát otevřeně vyjádřete, co cítíte. Minule, když se rozhodovalo o vašem manželství, jste neřekla nic. Čekala jste, co se stane. Tentokrát nečekejte a udělejte to, pro co se rozhodnete.
Pavel Král, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 19. prosince 2011. Anketa je uzavřena.
