Ráda bych se vám svěřila se svým příběhem. Mám pocit, že jsem na rozcestí a nevím, kterou cestu zvolit. Ani jedna z nich mi nepřijde ta správná. Možná mi ji vaše rady pomohou najít.
Jmenuji se Marcela, je mi 53 let a jsem 30 let vdaná. Manžel je o pět let starší. Vychovali jsme spolu dvě děti. Starší je syn Marek, je mu 28 let, už dva roky žije s přítelkyní padesát kilometrů daleko. Mají ročního syna Marečka.
Pak máme ještě 23 letou dceru Blanku. Ani ona už s námi nebydlí. Po maturitě odešla do Prahy na vysokou a domů jezdí čím dál méně. Také má přítele, a jak to tak vypadá, v Praze nejspíš zůstane. Vzdálenost tak mezi námi bude více než stokilometrová.
Na odchod dětí jsem se docela těšila
Teď si možná říkáte: Co ta ženská chce, děti jsou z domu a konečně na sebe mají s manželem čas. Ano, máme, jenže my se s mužem za ty roky, co jsme byli úplná rodina, naučili žít spolu a bez sebe zároveň. To, že děti odešly žít svůj vlastní život, mě až tak netrápí. Chybí mi, pochopitelně, ale jsem ráda, že se dokázaly postavit na vlastní nohy. Že jsme vychovali dva samostatné a cílevědomé lidi.
Také máme více peněz, protože syn si už dávno slušně vydělává a dceru podporujeme minimálně. I ona si našla při škole dobře placenou práci a žádné peníze od nás nechce.
Na to, až děti odejdou, jsem se svým způsobem těšila. Říkala jsem si, že skončí roky uskromňování, budeme cestovat, investovat do koníčků, do chalupy po rodičích. Zkrátka "budeme si žít".
Všechno je jinak
Jenže opak je pravdou. Za celé dva roky, co jsme sami, jsme nikde pořádně nebyli. Maximálně na chalupě, kde jsme strávili už dvě celé dovolené v kuse. Manžel se vrtal ve své dílničce na jedné straně baráku, já na druhé ryla záhony, vařila, nebo si jen tak odpočívala - sama. Bylo to, jako bychom byli každý sám na své vlastní dovolené.
Když jsme přes rok doma, tak se většinou vidíme jen večer po práci a to buď nemluvíme, nebo se naopak pohádáme. Když manželovi navrhnu, že bychom mohli třeba jít do kina, do divadla, nebo si jen tak vyrazit na procházku a zakončit ji v příjemné vinárně či hospůdce, tak se mu nechce. Buď mě posílá, ať si jdu s kamarádkami, nebo jde na pivo sám (pochopitelně se svými kamarády).
Než jsme měli děti, hodně jsme cestovali, tenkrát ale nebyly takové možnosti. Tak jsem se těšila, že si to vynahradíme teď. Omyl, panu manželovi se nikam nechce. Prý je to drahé, co bychom tam dělali... U moře je moc vedro, horské túry ho unavují, po památkách courat nebude.
Muž je věčně otrávený, na všechno nadává, všechno kritizuje. Třeba spolu koukáme na televizi a nedovedete si představit, kolik opovržlivých a kritických poznámek si vyslechnu na jednotlivé postavy v televizi. Dříve jsem reagovala, až jsme se "do krve" pohádali a pak spolu i několik dní nemluvili. Teď se zvednu a jdu pryč. Buď film oželím, nebo si pustím televizi vedle. Kolikrát se ani večer s manželem v jedné místnosti nesejdeme.
Propast mezi námi se prohlubuje
Ještě že máme ty děti. Docela často vídám syna s přítelkyní i malým Marečkem. Také s dcerou si hodně rozumíme. Obě děti vidí, jak s tátou žijeme a vím, že je to štve, ale nepletou se mezi nás. Já se je ani nesnažím do ničeho zatahovat. Toto je můj život a nechci, aby se oba zbytečně trápili. Alespoň s dcerou Blankou si plním své cestovatelské sny. Za posledních pět let jsme zcestovaly Evropu a hodně jsme si to užily.
Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Jenže já bych si chtěla užívat i s manželem. Vždyť jsme ještě plní sil, zdraví, žádné nemoci nás netrápí, tak proč máme žít tak, jak žijeme? Kam se poděl ten veselý chlap, kterého jsem si brala? Teď je z něj zapšklý dědek, kritizující a nadávající na každého a na všechno.
Někdy si tak, říkám, jestli to mám zapotřebí. Jsem rozená optimistka, na každém vidím jen to dobré, dokáži se radovat i z blbostí. Často se směji, dalo by se říct, že mám skoro pořád dobrou náladu, život mám prostě ráda, a dokud to půjde, tak si ho chci užívat. Jenže nemám s kým.
Někdy se mi ani nechce domů, když si představím, že tam narazím na zapšklého manžela. Kolikrát si říkám, jestli by nebylo lepší být sama, na nikoho se neohlížet a žít si, jak já budu chtít. A kdoví, třeba je někde podobná osamocená duše jiného pohlaví, která čeká jen na mě.
Marcela
Názor odborníka: Mluvte spolu o snech a představách
Dobrý den. Zaběhnuté zvyky je těžké měnit, jsou jako ona pověstná železná košile. Doba, kdy jste byli jen muž a žena, se s příchodem dětí změnila a obohatila o další role matka a otec. Je velká otázka, nakolik jste v průběhu vztahu podporovali a pracovali na vašem vztahu na úrovni muž - žena.
Pro mnoho lidí je lehčí upnout se na děti a "žít jako rodina". A i když jsou vztahy v podstatě zdravě nastaveny a vy necháváte děti přirozeně vylétnout z hnízda, stejně není moc k čemu se vracet na úrovni partnerské. Je jednodušší zalézt do svého známého a bezpečného světa samoty a svých koníčků.
Je to krize jako každá jiná a je třeba krizí projít. Ideálně spolu: mluvte spolu o vašich představách do budoucna, o tom, čeho jste ochotná a schopná se vzdát, čeho už ne. Jaké jsou jeho představy? Zkrátka si udělejte takový vztahový time-out.
Vy sama si však nezávisle na manželovi také můžete udělat inventuru. Co ještě chcete zažít? Co pro to můžete udělat? Čeho se potřebujete vzdát a nechat to jít? Jde o to naplnit tento čas činností, která vás naplní, uspokojí a bude smysluplná. A to je velké hledání pro každého člověka. Držím palce.
Michal Petr, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 12. prosince 2011. Anketa je uzavřena.
