S Igorem spolu žijeme už čtyři roky. Prošli jsme si krásným obdobím zamilovanosti a zažehnali dvě ošklivé krize. Je nám spolu dobře, podnikáme hodně věcí společně. Máme stejné přátele i koníčky. Řekla bych, že můj přítel je ten pravý. Před ním jsem měla pár známostí, i dlouhodobějších, ale vždycky na něčem pro mě zásadním zkrachovaly.
Někdy se bojím, že sbalí kufry a zmizí
Jediná věc, která mi vadí a taky mě děsí, je to, že se můj přítel nemá ke svatbě. Odmítá mi říct, proč se nechce ženit. Nemá žádné argumenty. Vymlouvá se na peníze, potom na to, že nemá rád podobné akce, pak že ho všichni tlačíme a on se chce rozhodnout sám.
Je pravda, že se ho poslední dobou na svatbu a na to, kdy si mě vezme, ptá čím dál víc lidí. Rýpou do něj kamarádi, jeho i moji rodiče. No a já si také občas přisadím.
I když vím, že mě hodně miluje, mám pořád takový divný pocit, že si nechává otevřená vrátka, aby mohl případně bez nějakých komplikací z našeho vztahu vycouvat. Jednou (asi tak před rokem a půl) se při jedné krizi a velké hádce načas odstěhoval ke kamarádovi. Tenkrát jsem myslela, že je mezi námi konec.
Naštěstí jsme se dokázali usmířit a všechno si vyříkat. Také mě ujišťoval, že vůbec nemá v plánu se se mnou rozejít a že mu náš vztah vyhovuje takový, jaký je. Vůbec nechápe, proč se chci vdávat, vždyť prý ten papír nic neznamená. Důležité je, jak se spolu cítíme a jak nám spolu je. Já to ale vidím jinak. Ne že bych si ho chtěla za každou cenu pojistit, ale myslím si, že když se dva lidé mají rádi a chtějí spolu být, tak že je hezké, když jsou manželé, mají společné jméno, on je její manžel, ona jeho ženou, a ne jen přítel a přítelkyně.
Myslela jsem, že mě při romantické večeři požádá o ruku
Asi před měsícem se mě Igor večer, když jsme šli spát, zeptal, co dělám druhý den večer. Byla jsem překvapená jeho otázkou a řekla mu, že nic zvláštního, budeme přeci spolu doma. A on řekl, že objednal pro nás dva večeři v jedné pěkné japonské restauraci. Ví, že miluji sushi, tak by mě chtěl pozvat.
A mě pochopitelně napadlo, že už je to tady, chce mě požádat o ruku. Celý den jsem se těšila a co z toho bylo? Naprosté fiasko. Žádné romantické vyznání lásky následované briliantovým prstenem a požádáním o mou ruku. Igor mě naopak požádal, jestli nebudu mít nic proti tomu, když místo naší společné dovolené pojede v létě s kolegy z práce na dobrodružnou měsíční výpravu do rumunských hor. Myslela jsem, že omdlím. Ale ovládla jsem se a s kamennou tváří mu řekla, ať si jede, kam chce a požádala ho, ať zaplatí, že chci jít domů.
Igor pochopitelně poznal, že jsem zklamaná a já to konečně ze sebe všechno dostala. Téměř hystericky jsem na něj chrlila, že bych byla ráda, kdybychom se vzali, kdybychom byli rodina. Je nám už skoro třicet, čtyři roky spolu žijeme, prošli jsme si i horšími obdobími a zvládli je, tak kde je problém. A tehdy mi řekl, že si mě pochopitelně taky chce vzít, ale až budeme mít dítě. Až tehdy mu přijde smysluplné být manželé, ale do té doby ne.
Nechci se vdávat těhotná, chci si svatbu užít
Co jsem na to měla říct? Jeho argument sice chápu, ale vůbec se mi nelíbí. Přijde mi to od něj sobecké. To jako budeme čekat, až otěhotním a pak se vezmeme? Já se ale nechci vdávat těhotná. Chci si svou svatbu užít, co když mi v těhotenství bude špatně a já budu na vlastní svatbě hekat. Ani vypít skleničku nebudu moci. Navíc beru antikoncepci, tak stejně nemohu jen tak otěhotnět. A on to moc dobře ví. Dost často se ptá, jestli nezapomínám na prášky. Že prý na děti máme ještě dost času.
A vdát se až po narození dítěte? Tak to se mi už vůbec nelíbí. Kdoví, jak by to všechno nakonec bylo. Jsem z toho všeho hodně rozladěná. Kamarádky mi říkají, ať se na své staromódní představy vykašlu a žiju moderně. Dneska většina párů i těch, které mají děti, žije na hromádce, tak co prý blbnu.
Jenže já mám o partnerství jiné představy. Co byste udělaly vy na mém místě? Prosím, poraďte mi.
Názor psychologa: Svatba štěstí nezaručí
Milá Gábino, z vašeho popisu mi vystupuje několik klíčových slov: očekávání, strach, tlak. Myslím, že máte s přítelem společné téma a tím je strach: jen se každý bojí něčeho jiného. Přítel možná opuštění životní fáze "svobody", která mu asi vyhovuje, a také toho, že bude připraven o své svobodné rozhodnutí a bude muset jen kývnout na cestu, kterou byste ráda vy.
Vy o svém strachu i píšete, což je nadějné, víte o něm, jen by chtělo s ním více pracovat, prozkoumat ho a nebýt pak tolik pod jeho vlivem. Ideální by podle mě bylo, kdybyste každý o tom vlastním strachu, který je pod povrchem, mohli spolu mluvit. To je způsob, jak lze nalézt porozumění, vzájemné pochopení a z toho vyplývající řešení. Jiný typ "řešení", které je odvozený z tlaku, nevede obvykle k ničemu dobrému.
Tlak vyvolává protitlak a stane se z toho bludný kruh: čím víc vy chcete, tím víc přítel uhýbá. Je dobré vědět, co potřebujete a dávat to najevo, ale stejně důležité je také být schopen pustit některé své představy, respektive je pozměnit. Sama jste chycená do tlaku, který se pak přenáší i na přítele. Tento tlak můžete odstranit i sama změnou představy, jejím rozšířením, apod.
Svatba sama o sobě není zárukou štěstí, možná vám jde více o tu společnou cestu, a ta se posílí ochotou si naslouchat a zkoušením naplňovat potřeby druhého a dávat mu aspoň zčásti, co potřebuje. Pokud to funguje vzájemně, nastává větší blízkost sama od sebe a více, než když každý jen trvá na svých nárocích a představách.
Aleš Borecký, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 4. července 2011. Anketa je uzavřena.
