S přítelem jsme spolu už pět let. Zažili jsme hodně hezkého, ale bohužel i zlého. A to už od samého počátku našeho vztahu. Navíc každý z nás řeší vzájemné konflikty naprosto odlišným způsobem. Přinesli jsme si to už z našich rodin, od rodičů. Ti Martinovi se dovedou do krve pohádat, nadávají si, někdy létají facky i nádobí. Ale během pár minut jsou jako dvě hrdličky.
To mí rodiče se také hádali, ale úplně jinak. Mamka uměla i zakřičet, ale táta se vždycky po chvilce a pár větách urazil, práskl za sebou dveřmi a dokázal mlčet i několik dní. A já jsem po něm. I když se nenafouknu na víc dní, ale jen na pár hodin. No a Martin místo, aby mě nechal být, tak za mnou chodí, hučí do mě a vytáčí mě ještě víc.
Po pár letech to začalo být únavné
Zpočátku jsem se nechala vytočit a skočila na jeho taktiku, ale po pár měsících jsem začala být imunní. Martin ovšem přitvrdil, začal mě psychicky deptat. Říká mi věci, které mě bolí, ponižuje mě, ale za pár hodin se lísá, že to tak nemyslel. Jenže ve mně ty jeho urážky zůstávají.
Časem jsem ale otupěla a jeho urážky mi jdou jedním uchem tam, druhým ven. Mé chování ale Martina hrozně štve, zná model z domova, kdy se rodiče v hádkách doplňovali a já jsem naprosto jiná, mlčím a prý to vypadá, že jsem duchem nepřítomná. Ovšem já ho vnímám, bolí mě, jak se chová, co mi v afektu říká. Ne vždy však vydržím mlčet, i mně někdy rupnou nervy a pak jsem schopná se s ním hádat i na ulici. Řvát na něj, být sprostá, bez ohledu na to, kdo nás poslouchá. Jednou (a za to se hrozně stydím) nás dokonce museli napomenout policisté.
Martin je také velmi schopný manipulátor, všechno převrátí, pravdu si zaonačí tak, že nakonec zjistím, že s ním vlastně souhlasím. A to je pro něj trumf a já se cítím ještě hůř. Musím být pořád ve střehu. Jenže po pár letech to začalo být únavné.
Rozešli jsme se a zase sešli a tak pořád dokola
Došlo to do stadia, kdy jsem se s Martinem rozešla. Sbalila své věci a šla bydlet ke kamarádce, která měla volný pokoj. Být bez sebe jsme vydrželi sotva 14 dní. Přijel si pro mě a já se bez řečí sebrala a vrátila se.
Za pár dní to začalo znovu, stačilo málo a opět jsme byli v sobě. Hádky, řev, ponižování, nekonečný seriál. Tak jsem opět odešla a myslela si, že je to definitivní. Omyl, hned druhý den volal, přemlouval mě. Vydržela jsem opět zhruba dva týdny a vrátila se.
Nechci už takto dál žít
Před Martinem jsem už pár vztahů měla, ale nikdy jsem nezažila to, co s ním. Žádné drsné hádky, které už párkrát skončily i fackou. Martina mám stále moc ráda a vím, že on mě taky, ale takto to dál nejde. Zažili jsme spolu hodně krásných chvil, ty mě také pomohly, když jsem se cítila nejhůř.
Snažila jsem se s ním promluvit, abychom se zamysleli, kde je ten problém, proč se nedokážeme pohádat alespoň v relativním klidu bez vášní a emocí. Martin ale žádný problém neviděl, prý o nic nejde, jeho rodiče se také hádali a jsou pořád spolu, vychovali dvě děti a je jim fajn. Jenže já se považuji za celkem klidného, mírumilovného člověka a ta osoba, v kterou se při hádkách s Martinem měním, přece nejsem já.
Poslední dobou mě ale trápí i jiná věc. Chtěla bych mít dítě, za měsíc mi bude 32 a cítím, že mám nejvyšší čas. Martin není proti, ale já váhám, jestli on je ten pravý. Co když se budeme tak zuřivě hádat i v těhotenství a já o dítě přijdu, nebo ho to nějak poznamená? A co potom, až bude na světě. Rozhodně nechci, aby se stalo svědkem našich "výměn názorů". Nebo si mám najít někoho jiného? Ale na to nemám sílu a Martina stále miluji...
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 4. dubna 2011. Anketa je uzavřena.
Názor psychologa: Váš vztah je nesymetrický
Milá Ivo, to, co popisujete, že se ve vašem vztahu odehrává, vykazuje celou řadu příznaků domácího násilí. Obecné domácí násilí je stav, kdy se při střetu názorů a zájmů jeden z partnerů prosazuje za použití psychického násilí (urážkami, ponižováním …) s občasným drobným fyzickým násilím. Důležitým faktorem je asymetrie rolí agresor/napadaný. U domácího násilí jsou tyto role jasně rozdělené. Tím se liší od "italské domácnosti".
A zde je háček. Je váš vztah takto nesymetrický? To je na dálku těžké posoudit. Ono totiž i odpírání komunikace (urazím se a mlčím) je formou psychické agrese, byť pasivní.
Oba jste si z rodiny přinesli agresivní a nekonstruktivní vzorce řešení konfliktů. Co hůř, ve špatné vzájemné kombinaci, která nenabízí cestu, jak upustit páru. Proto napětí i konflikty narůstají a to se samo od sebe nezmění. Nezmění to ani těhotenství. Naopak, je zde velká pravděpodobnost, že by rizikové faktory v kombinaci se změnou rolí mohly vést k posunu od současného hraničního stavu k rozvoji jednoznačného domácího násilí.
Velmi vám proto doporučuji párovou psychoterapii. Pokud však váš přítel nebude chtít situaci řešit, protože "nemá problém", pak není pravděpodobné, že by se v budoucnu jeho chování změnilo. V tom případě zvažte, zda v této atmosféře chcete žít, případně vychovávat děti.
Mgr. Michal Mynář, psychologie.cz
