Otázek na téma sexu se sešlo hodně. Výjimkou nebyly ani dotazy čtenářek, které chtěly povzbudit svého partnera k častějšímu milování. Jako třeba Eva: Její přítel již delší dobu odmítá pohlavní styk. Respektive nemá chuť. Prý je to vše díky práškům, které mu předepsal psycholog na klidnější spánek.
"Bohužel už prášků vyzkoušel několik a výsledek se zdá být stále stejný. Nevím, jak mu pomoci," žádala o radu čtenářka. "Ztráta sexuálního zájmu může samozřejmě souviset s předepsanými léky, mnohé léky na spaní či uklidnění mají tento vliv," odpovídá sexuolog. "Ale příčinou jeho nezájmu může být i spousta jiných věcí. Pokud však nebude chtít o nich mluvit o sám, nijak mu pomoci nemůžete."
Někteří čtenáři měli zase obavy z přílišné náruživosti: "Dobrý den, může hodně sexu nějak muži ublížit?" ptal se například Jan. Petr Weiss ho však uklidnil: "Nemůže, organismus si sám řekne, kde jsou jeho meze."
Jiní měli opačný problém, například Petr: "Mám problémy s erekcí, můžete mi pomoct?" "Určitě ano, dnes už máme léky, které pomohou k erekci v 82% případů. Jsou však pouze na lékařský předpis. Může vám je napsat i praktický lékař," odpověděl Petr Weiss.
odpovědi Petra weisse si přečtěte zde |
Snad nejčastějším důvodem, proč se lidé odhodlají k návštěvě sexuologické ambulance, je nesoulad v sexuální apetenci neboli v potřebě sexuálního vybití. "Obvykle samozřejmě existuje rozdíl v tom, kolikrát to potřebuje muž a kolikrát jeho partnerka, pokud ale tyto rozdíly nejsou příliš velké, lze dojít k nějaké frekvenci milování, která bude pro oba zúčastněné přijatelná," uvádí Weiss. "Nicméně problémem se tento nesoulad sexuálních apetencí stává tehdy, když je rozdíl v potřebě vybití příliš velký."
Udělejte s ním něco, pane doktore
Podle Petra Weisse se v minulosti častěji vyskytovaly páry, v nichž to byl manžel, kdo vyjadřoval podstatně vyšší potřebu sexuálního vybití než jeho manželka. "Bylo obvyklé, že ji přivedl do naší ambulance se žádostí: Prosím, udělejte s ní něco, aby měla chuť na sex," prozrazuje sexuolog. "V posledních letech v souvislosti s emancipací českých žen je ovšem stále častější i případ opačný, tedy že přicházejí manželky s tím, že mají partnera, který má potřebu sexuálního vybití nižší než ony. Nepředpokládám ale, že by tyto páry tvořily v budoucnu většinu. Přece jenom ze všech výzkumů plyne, že obvyklejší je případ vyšší mužské sexuální potřeby." Což je podle Petra Weisse způsobeno především tím, že mužská sexualita je podmíněna více biologicky a je víc zaměřená na výkon, zatímco ženská sexuální touha je podstatně více podmíněna faktory psychologickými a vztahovými.
Milování je jako horská túra
vizitkaProf. PhDr. Petr Weiss, PhD. |
V minulosti často radili odborníci tomu z dvojice, kdo měl méně chuti do sexu, aby se čas od času překonal a aby se snažil vyhovět. "Já osobně se ale domnívám, že je to cesta do pekel," míní profesor Weiss.
"Zažil jsem už mnohé páry, kdy žena se velmi snažila manželovi vyhovět v jeho potřebách a nutila se do sexu nad své možnosti. Každý tento případ ovšem skončí nakonec naprostým tělesným odporem, kdy už není možná náprava. K čemu totiž dochází? Partner s vyšší potřebou začne toho druhého do sexu nutit. Nemusí ho nutit fyzicky, nehovořím tady o znásilňování, stačí, když o tom neustále mluví. Partnerka se zpočátku snaží mu vyhovět, ale končí to tak, že ona se už pak bojí jít do postele a nebo do ní jde se strachem, že zase bude muset. Není divu, že při těchto pocitech se dříve či později přestane těšit na milování, nakonec pro ni nebude vzrušující, přestane dosahovat orgasmu a to dál jenom zvýší její blok a nechuť k sexu."
V těchto situacích je podle zkušeného sexuologa správná cesta zcela opačná. "Svým klientům to vysvětluji na základě analogie horské túry," říká Petr Weiss. "Dva lidé jdou spolu do hor: jeden je trénovaný, silný, zkušený turista a druhý je slabší, netrénovaný, pomalý. Čí tempo bude pro jejich pochod určující? Pokud se budou snažit o kompromis, tedy že ten rychlý trochu zpomalí a ten pomalejší přidá, tak to skutečně jde, ale jen chvíli. Protože dříve nebo později ten slabší, který spěchá nad své možnosti, úplně vyčerpán odpadne. Kompromis tu dlouhodobě nemůže fungovat. A stejné je to i u milování." Jediná možnost podle něj je, že ten trénovaný a rychlejší své tempo zvolní a přizpůsobí se tomu pomalejšímu. "Pokud to neudělá, tak nemohou jít na tu horskou túru společně."
Komu se nechce do sexu?
Je tedy Zdenčin případ výjimkou, nebo jsou dnešní muži stresovanější, unavenější a vyhořelejší, než jejich otcové a dědové? Ocitají se za svým milostným zenitem dříve než oni? Ocitají se proto ženy stále častěji v rolích sexuálních loudilů? Profesor Weiss tento názor nesdílí. Podle něj je otázka sexuální apetence vyloženě individuální a nehraje tu roli ani pohlaví, ani věk zúčastněných. "Jsou šedesátiletí muži, kteří potřebují sexuální vybití denně, a stejně tak i dvacetiletí muži, kterým to stačí jednou za dva týdny. Obvykle v průměru sexuální potřeba mužů s věkem klesá, zatímco u žen se vyvíjí postupně a vrcholu dosahuje mezi třicítkou a čtyřiačtyřicítkou. Pak ale klesá v průměru podobně jako u mužů, možná ještě rychleji."
To nakonec dokládá i nedávný výzkum sexuální spokojenosti českých párů středního věku, ze kterého vyplývá, že mezi příležitostnými "odpírači" sexu stále ještě vedou ženy. Na otázku, zda se partner či partnerka vymlouvá, aby nemusel/a mít pohlavní styk, odpověděla ano téměř polovina mužů a asi čtvrtina žen.
Na milence zapomeňte
Klienti nebo klientky s vyšší sexuální apetencí se v sexuologické ambulanci doktora Weisse ptají: Co mám tedy dělat, když to potřebuji častěji? Mám si najít milence nebo milenku? "To rozhodně nemohu doporučit," varuje sexuolog. "Protože každý milenecký vztah - a zvláště pokud si najde mimopartnerský vztah žena - je pro manželství ohrožující, protože je těžké udržet ho jen na sexuální úrovni. Proto jim radím, aby co nejčastěji masturbovali a tím si naplnili rozdíl v sexuálních potřebách. Ty instrukce se nijak neliší, ať jde o muže, nebo o ženu. Je to naprosto stejné."
Úspěšné řešení jakéhokoliv sexuálního problému ovšem závisí především na motivaci a ochotě obou zúčastněných spolupracovat. Problém se totiž bez jech přičinění sám nevyřeší, ba naopak. Čím déle trvá, tím horší důsledky může mít. Na to je třeba myslet dřív, než se dostane do stadia, ze kterého už není cesty zpátky.
