S manželem jsme spolu bezmála patnáct let. Známe se od střední školy a jeden pro druhého jsme byli "ten první" i "ta první". Po pár měsících naše milování nezůstalo bez následků. A tak jsme se vzali, i když jsme byli hodně mladí. Já s měsíčním miminem odmaturovala a Milan byl ve druháku na vysoké.
První roky jsem žila u rodičů
Po porodu jsem zůstala bydlet u rodičů, jsem jedináček a moje máma měla zpočátku z dítěte větší radost než já. Na mém malém synovi si "vybíjela" mateřské pudy, které nemohla uplatnit u dalšího dítěte. Nutila mne, ať jdu na vysokou, ale já nechtěla. Starala jsem se tedy společně s ní o své dítě a těšila se, až o víkendu přijede manžel ze školy. Milan studoval medicínu a dá se říct, že velmi úspěšně. Jeho se manželský život se všemi starostmi o rodinu i dítě v prvních letech prakticky nedotkl.
Po Milanových studiích jsme se od mých rodičů odstěhovali. Dostali jsme obecní byt od města a Milan nastoupil v nemocnici. Já do práce nešla, protože jsem opět otěhotněla. Narodila se nám dcera. Pak si Milan udělal atestaci. Po několika letech strávených v nemocnici se vypracoval na výborného očního specialistu a s kolegou si zřídili oční kliniku. Je vyhlášená nejen v našem městě, ale i širokém okolí.
Na rozdíl od Milana, který je plně pracovně vytížený, mám já práci volnější. Pracuji jako učitelka v mateřské školce. Peníze nic moc, ale díky manželovým příjmům se máme docela dobře.
Přišly hádky
Byli jsme manželé pět let a teprve jsme začali společně žít. Bylo to zpočátku krušné, ale snažili jsme se to zvládat. Bohužel jsem se spíš přizpůsobovala já, manžel většinu času trávil v nemocnici, později na klinice a kolikrát se ještě zapomněl s kamarády na pivu. Bylo na něm vidět, že rodinný život nebere jako já. On přeci vydělává a já se starám o rodinu.
První hádky na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejdříve jsme se hádali kvůli penězům, pak že jsem na všechno sama, později, že si mě a ani dětí nevšímá. V prvních letech jsme se snažili, aby děti naše hádky neslyšely, později se to už často ukočírovat nedalo.
Samozřejmě jsme se nehádali pořád - my dva i jako rodina jsme zažívali i pěkné chvíle. Děti mají tátu rády, i když se všemi starostmi a problémy jdou v první řadě za mnou.
Manžel se mi měnil před očima
Asi tak před rokem jsem začala pozorovat změny v manželově chování. Domů chodil ještě později než obvykle a na moje výtky či prosby o vysvětlení reagoval vždy podrážděně. Další změnou byla jeho roztržitost, byl velice často jakoby duchem nepřítomný. Také na děti se začal utrhovat.
Ovšem pro mě nejhorší ponížení bylo, když mě několikrát za sebou odmítl v posteli. To se nikdy předtím nestalo. Vždy jsem to byla já, kdo občas (skutečně jen výjimečně) neměl náladu na sex. Naše intimní chvilky byly totiž to nejlepší, co jsme spolu prožívali. V posteli jsme se pokaždé skvěle doplňovali a zapomínali na neshody, které jsme jinak v manželství měli.
Po několikáté výmluvě, že je unavený a že měl těžký den, nebo že ho čeká těžký den, jsem to nevydržela a spustila na něj, ať mi to vysvětlí. Křičela jsem, že má určitě nějakou jinou, jinak si to já nedokážu vysvětlit. Chrlila jsem na něj, že se chová jinak než dříve, že se určitě něco děje. On pochopitelně vše popřel.
Řvala jsem: vypadni, tak vypad'
A tak to pokračovalo další měsíce. Občas byl klid, ale většinou jedna hádka střídala druhou. Dokonce jsme přestali brát ohledy i na děti. Před měsícem po jedné velké hádce jsem na manžela zařvala, ať si sbalí svých pět švestek a vypadne. Manžel to vzal doslova, sbalil si nejnutnější věci a odešel. Celou noc jsem probrečela.
Ráno se objevil ve dveřích a s kamenným výrazem si zabalil další tašky. Když jsem ho žádala o vysvětlení, kam jde, reagoval, že bydlí v pokoji na klinice a musí si ujasnit, co dál. Na můj dotaz, jestli jde k "ní", odpověděl, že nikoho nemá a neměl, že jsou to jen výplody mé chorobné mysli. Bude bydlet sám, protože se mnou se nedá vydržet. Jak to s námi bude v budoucnu, se uvidí. Teď prostě se mnou být nemůže.
Odpoledne přišel znovu a dětem řekl, že si jistě všimly, že si s maminkou nerozumí a že tedy bude bydlet nějakou dobu jinde. Ovšem má je rád a neznamená to, že by nechtěl být i s nimi. Děti mi večer vyčetly, že jsem hrozná, protože táta odešel jen kvůli mně, protože jsem mu pořád něco vyčítala a nakonec ho vyhodila. Je prý chudák, protože je sám a nemůže bydlet doma.
Manžel bydlí u milenky
A jak je život často složený z náhod, jednu přihrál i mně. Asi po týdnu, co manžel odešel, jsem potkala svou bývalou spolužačku ze střední školy. Zná i mého manžela. Sedly jsme si na kafe a když jsem jí řekla, že mi to doma moc neklape, řekla, že ví, že se rozvádíme, její nejlepší kamarádka prý už skoro rok chodí s mým mužem a on se k ní nastěhoval.
Nebyla jsem schopná slova. Vždyť já to skoro celou dobu tušila a on to popíral. A teď se před dětmi chová jako chudák tatínek, kterého maminka buzerovala a on musel odejít. A přitom by tak rád byl s nimi doma... Vůbec nevím, co mám dělat. Děti mi vyčítají, že táta odešel kvůli mně, manžel má milenku a před námi hraje divadlo a já mám vztek. Prosím, poraďte mi.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 8. listopadu 2010. Anketa je uzavřena.
Názor psychologaMilá Karolíno, ve všech otázkách, které pokládáte, mi chybí nějaká vzájemnost a sdílení. Rozhodnutí se týká jak vás, tak manžela. Ve vašem příběhu silně zaznívá obava z toho, že děti jsou na straně manžela a vinu dávají vám. Je to pochopitelné, ale v první řadě je třeba, abyste váš vztah s manželem řešili sami a děti nezapojovali. Zkuste se nad otázku viny před dětmi povznést. Nakonec váš vztah vytváříte oba a nikdy není chyba jen na jedné straně, i když někdy je těžké si to připustit. |
