Než jsem otěhotněla, bydleli jsme s manželem Jirkou v Praze v pronajaté garsonce. Po narození dcery Elišky nám brzy došlo, že tři se tam už nevejdeme.
Když byly dceři dva měsíce, odstěhovali jsme se k manželovým rodičům do rodinného domku. Bydlí kousek od Prahy, prakticky na jejím předměstí. Krátce po narození Elišky zemřela babička (maminka tchána) a zůstal po ní volný byt 2+1 v přízemí, rodiče bydleli v 1. patře v třípokojovém bytě.
Radost z bytu netrvala dlouho
Rodiče nám uvolnili svůj byt v patře a sami se přestěhovali do menšího po babičce. Pochopitelně bylo nutné byt vymalovat a dokoupit nábytek. Moc jsem se těšila, jak si to tam zařídím. Ale narazila jsem, tchyně měla už sama jasnou představu, jak bude byt vypadat.
Nejen, že nám tam nechala svou kuchyň, která se mi protivila a trvala na tom, že v bytě zůstane, ale mluvila nám i do barvy, jakou vymalujeme pokoje. Ještě že na nás nechala novou sedačku do obýváku.
Jirka se snažil s ní domluvit, ale bylo to marné. Prý máme být rádi, že máme kde bydlet. Jednou stejně bude celý barák náš (Jirka je jedináček) a pak, ať si ho zařídíme, jak budeme chtít. Tenkrát jsem měla sto chutí sbalit kufry a zmizet.
Bohužel nebylo kam, moji rodiče bydlí asi 200 kilometrů od Prahy, taky v domku, ale s rodinou mé sestry. Navíc mám v Praze práci, před mateřskou jsem pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra. I manžel má velmi dobré vedoucí místo v pojišťovně.
Po čase se situace zklidnila, ale já jsem pochopila, že tchyně je generál. Odjakživa velela celé rodině, manželovi i synovi. A oni, aby měli klid, se podřídili. Bylo mi jasné, že jednoduché to s ní nebude.
Po šesti letech jsem se vrátila do práce
Za dva roky jsem opět otěhotněla a narodila se nám další dcera Katka. Jako babička a dědeček jsou rodiče docela fajn. Když jsme potřebovali, pohlídali nám a dětem by snesli modré z nebe. Já se sice snažila všechno zvládat sama a s rodiči přicházet do kontaktu co nejméně, ale ne vždy to šlo.
Rodičovská dovolená rychle utekla a já se vrátila do práce. Rodiče nám nabídli, když budeme potřebovat, že nám s holkami pomohou. Tak jsem od začátku brala i noční směny, abych se nemusela v práci s nikým dohadovat. Manžel během mého pobytu s dětmi doma v práci povýšil, takže taky často přišel z práce až večer a pomoc rodičů se nám velmi hodila.
Není pomoc jako pomoc
názor psychologaMilá Dášo, správně jste si sama odpověděla, že tchýni nezměníte. Pokud situaci nebudete řešit, nejspíš se bude jen zhoršovat. A vaše pozice se bude zhoršovat už jen tím, jak budou vyrůstat děti. Ostatní možnosti jsou jen a jen na vaší domluvě s manželem. Nakolik je ochoten situaci řešit? Zatím nevypadá příliš aktivně, což je pochopitelné - je to jeho máma, její zásahy pro něj nejsou tak cizí. Navíc si na něj možná zdaleka tolik nedovolí. Měl by pochopit, že situace je pro vás vážná a že dokonce uvažujete o tom, že se s dětmi odstěhujete. Toto řešení by mělo být krajní, pro případ, že manželem nepohne nic. A námět k zamyšlení: nevzdávejte boj a nenechávejte řešení drobných problémů na dobu po odstěhování. Proč zůstaly jen varianty rodiče, výlet, babička, zoo? Proč, když jste viděli, jak na zvířátka chtějí, jste s nimi do zoo nešli vy? |
Ovšem už brzy jsem začala litovat, že jsem na pomoc hlavně tchyně přistoupila. Ve dnech, kdy vyzvedávala holky ze školy a školky, často pak s nimi byla odpoledne v našem bytě a já našla přerovnané věci v kuchyni, přeházené jídlo ve špajzu, přestavěné některé lehčí kusy nábytku v obývacím pokoji a podobně.
Poprvé jsem to přešla mlčky, ještě jsem poděkovala, i když se ve mně krev vařila. Ale podruhé, když jsem zjistila, že přerovnala moje osobní věci, tak jsem vybuchla a vynadala jí. Následovala velká hádka a jako už dříve jsem si vyslechla, ať jsme rádi, že máme kde bydlet.
Večer, když přišel manžel domů z práce, jsem mu řekla, že už s nimi dlouho nevydržím a že bych se chtěla odstěhovat. Byl při mně a matce řekl, ať náš byt nechá na pokoji. Ale mně odmítl vyhovět. Kam bychom šli? Je přeci hloupost si pronajímat nějaký byt za hromadu peněz, když máme možnost bydlet prakticky ve vlastním a jednou bude náš celý dům.
Holky jsou radši s babičkou
Nejhorší, co mě ale mohlo potkat, je to, že mi dcery řekly, že s babičkou jsou radši než s námi. Začalo to naprosto nevinně. Naplánovali jsme s manželem, že v sobotu s dcerami vyrazíme na výlet. Ovšem holky se vzbouřily, že se s babičkou domluvily na návštěvě zoologické a taky že půjdou do mekáče. My jsme s Jirkou o ničem nevěděli, tchyně nám nic neřekla.
Manžel za ní došel a ona mu řekla, že myslela, že budeme rádi, když budeme sami a budeme mít čas jen sami na sebe. Jenže my chtěli být společně i s holkami, když se přes týden celá rodina moc nevidíme, a to matka nemohla pochopit.
Urazila se, že se pro nás obětuje a my jsme nevděční. Dcery si pochopitelně vymohly, že chtějí jít s babičkou za zvířátky a ne s námi na výlet. Ustoupili jsme a zůstali doma.
Celou sobotu jsem do manžela hučela, že takhle už to dál nejde, že musíme něco udělat. Třeba si vezmeme hypotéku a koupíme si byt. Čekat na to, až budeme žít v domku sami, mi připadá jako nesmysl. To se dřív zblázním, nebo mu uteču.
Jirka se na to ale netváří, zadlužovat se na celý život se mu rozhodně nechce a jinou možnost, než zůstat doma, nevidí. Prý se to zase přežene a vlastně můžeme být rádi, že nám matka pomáhá. Já to ale vidím jinak. Poraďte mi, prosím, jak mám celou situaci řešit.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 20. září 2010. Anketa je uzavřena.
