Nemyslím, že by to bylo proto, že jsou zkoušky nad jeho možnosti, prostě byl líný se učit, nechodil tam a prošvihl i několik termínů zkoušek.
Moje mamka z něj šílela a jeho rodiče také. Moje máma se bála, že mě strhne s sebou a také začnu na školu kašlat. V prváku to byl velký problém, on byl doma, měl spoustu času, ani nechodil na žádnou brigádu a ode mne se očekávaly výsledky ve škole. Málo jsem se učila a prolezla s odřenýma ušima.
Ve druháku už jsem si řekla, že to nenechám dojít tak daleko, také to bylo lehčí, protože první semestr on také chodil do školy, ale pak to sklouzlo do starých kolejí.
Naši mi loni koupili byt, sice maličký, ale je jen můj. Honza tam se mnou ale nechce bydlet, protože je to daleko do centra. Bydlím tedy s ním u jeho rodičů, kde máme jen malý pokojíček, zato plný servis.
Jeho maminka je v domácnosti, takže pere, žehlí, vaří i pro mne. Mají mě rádi jako vlastní. Mně to vyhovuje, mám čas na učení a o nic se nemusím starat. Honza je pořád stejný, občas chodí do nějaké práce, ale když párkrát nepřijde, protože má kocovinu po párty s kámoši, tak ho vyhodí.
Pár týdnů se poflakuje. A když jeho rodiče hodně tlačí, zase si něco najde, vydrží tam půl roku a situace se opakuje. On je prostě večírkový typ. Když nemám zkouškové období, tak chodím s ním. Je to fajn bezstarostný život, peníze má od rodičů, takže nic není problém. Všichni jeho kámoši jsou na tom stejně. Mají prachy od rodičů a sami se jen flákají, nebo alespoň předstírají, že studují, třeba i dvakrát jeden ročník.
Nedávno jsem si ale uvědomila, že takhle žít nechci. Blíží se mi konec studia a s ním nástup do práce. Nedovedu si představit život s Honzou, až budu mít pravidelný pracovní režim. Sice ho mám pořád moc ráda, jsme spolu spoustu let, ale budu se s ním asi muset rozejít.
Udělala jsem první krok a přestěhovala se do svého bytu na okraji Prahy. Byl to velký šok. Ráno žádné čerstvé rohlíčky a vonící káva, za týden plný koš prádla, lednice věčně prázdná o žehlení nemluvě. Když jsem si představila cestu v noci z nějaké párty s Honzou, radši jsem nikam nešla, a tak jsme se rozešli. On nechtěl, dokonce mi nabídl, že za mnou bude do bytu jezdit, ale já už se rozhodla.
Naši jsou šťastní. Trpěli tím, že je Honza takový lempl a měli o mě velký strach. Mamka se hrozně snaží, občas za mnou přijede a naplní mi lednici, taky častěji zajdu domů. Je mi totiž hrozně smutno. Najednou bydlím sama, můžu si sice dělat co chci, ale už mě to netěší. Když se vrátím domů, nikdo na mě nečeká, v bytě je ticho. Když hodím na zem ručník, najdu ho tam i další den a když nevyndám včas prádlo z pračky, tak smrdí.
Nevím, jak to dlouho vydržím. Honza mi pořád volá, já vím, že by to byl krok zpátky, ale jsem tak sama, nevím co mám dělat.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 6. září 2010. Anketa je uzavřena.
Názor psychologaMilá Janino, z vašeho dopisu jsem pochopil, že pokud byste se vracela k Honzovi, tak především proto, abyste nebyla sama. Je to dobrý důvod pro setrvávání v tomto vztahu? I vy píšete, že by to byl krok zpět a já s tím souhlasím. |
