Bylo to nádherné, moje nejkrásnější Vánoce. Ačkoli naši se na Bulhara moc netvářili, nakonec vše dopadlo dobře, a protože docela mluvil česky (babička byla Češka) získal si za ty dva týdny u nás všechny členy mé rodiny. Dohodli jsme se, že on se bude pilně učit česky a já se mu u nás pokusím sehnat zaměstnání.
Měla jsem šťastnou ruku a v dubnu už jsem na něj čekala na letišti v Praze. Pronajali jsme si byt a můj sen se vyplnil. Byli jsme moc šťastní. Byl velmi pozorný, galantní, na rukou by mne nosil, já mu vařila pečovala o náš byteček, prostě idylka. Když přišel o práci, nezoufala jsem. Nejsou přeci všechny dny v životě člověka růžové. Přibrala jsem si noční směny, abych nás uživila.
Když byl tři měsíce bez práce, trochu jsem znervózněla, začínala jsem být unavená a komunikace mezi námi začala váznout. Jednou jsem se vrátila z noční nečekaně brzy, protože mě kolegyně vystřídala o hodinu dřív. Ve dveřích našeho bytu jsem se srazila s cizí slečnou.
Názor psycholožkyMilá Karolíno, odpověď na vaši otázku je velmi jednoduchá. Vy i přítel jste dospělí lidé. Do vztahu jste šli dobrovolně, vědomi si všech rizik: jiná kultura, život v cizí zemi... Nikdo nemá právo rozhodovat za vás, ani já, ani vaše máma. To rozhodnutí, které vám připadá nejlepší, prostě nejlepší je. Přesto chápu, že to může být složitější. Takže: vrátit se a být na něj nepříjemná, dokud neodejde, je asi nejhorší možná varianta. Bude to promarněný čas. Zničíte si i ty hezké vzpomínky, které byly. Druhá šance má smysl, pokud je míněna vážně. Pokud si aspoň trochu dovedete představit, že mu můžete odpustit, a máte na to chuť, tak není důvod to neudělat. Ve vztazích bohužel člověk zažívá i to, o čem si myslel, že nikdy neskousne. Myslete na to, s čím se vám bude líp žít. To, že je v cizí zemi, závislý na vás, dobře věděl. |
Když jsem se vzbudila, byl už doma. Najednou se ve mně nahromadila ta únava za poslední měsíce a nedokázala jsem ani křičet, ani brečet, ani vyčítat, jen jsem poslouchala jeho bláboly o tom, že kamarádka neměla kde přespat a že se prý nic nestalo.
Nejsem ten typ, který by dokázal překousnout nevěru partnera. Myslím, že jsem na tyhle kompromisy ještě mladá a cítila jsem se podvedená, zneužitá a potupená.
Já mu umožnila, aby se dostal ze zaostalé země, kde se na sídlištích hromadí hory odpadků a lidé se topí ve smradu, našla jsem mu práci, což bylo těžké a přesto o ní dokázal lehce přijít, nabídla jsem mu budoucnost, lásku, zázemí, živila ho, a on tohle?
Vlastně jsem ani na okamžik nepřipustila, že bych mu mohla odpustit. Dala jsem mu dva dny na to, aby se odstěhoval a šla jsem ke kamarádce.
Neodešel, stále mi volal, vzkazoval přes naše společné kamarády, že nemá peníze a nemá kam jít. Prosil, abych se vrátila. Možná jsem krutá, moje maminka říkala, ať mu dám ještě šanci, nemá tady nikoho kromě mě, nemá práci, peníze, je v hrozné situaci.
Ano, to jistě, ale to si měl rozmyslet, než mne podvedl. Nechápu, co se mohlo stát, náš vztah byl naprosto perfektní, neměla jsem žádné podezření, ani náznak, že bychom se odcizili. Hrozně se mi po něm stýská. Teď nevím, co mám dělat.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 23. srpna 2010. Anketa je uzavřena.
