S Markétou jsme kamarádky už od základní školy. V páté třídě k nám přišla nová a než jsem se zmohla na odpor, sedla si ke mně do lavice.
Zpočátku jsem ji ignorovala, ale ji to neodradilo a snažila se mě přimět k hovoru. Nakonec se ledy prolomily a z nás se brzy staly nerozlučné kamarádky.
Vydrželo nám to až do dospělosti. Dnes po téměř dvaceti letech, kdy máme obě své rodiny, se stále stýkáme a jedna na druhou nedá dopustit.
Pocházíme každá z jiného prostředí
Markéta je jedináček, narodila se už starším rodičům a ti ji patřičně rozmazlovali. Měla, na co si vzpomněla. Pamatuji si, že jsem jí už jako malá záviděla novou panenku i s kočárkem, vlastní pokoj, morče a taky to, že na ni rodiče měli vždycky čas. Po víkendu mi často vyprávěla, jak s nimi byla na výletě a co všechno viděli a hlavně, jak byli na obědě v restauraci a ona si mohla dát, co chtěla, i zmrzlinový pohár.
To já jsem vyrůstala se dvěma mladšími bratry, dvojčaty a protože u nás nikdy nebylo peněz nazbyt, o hodně "radostech", které zažívala Markéta, jsem si mohlo nechat jen zdát. Naši byli sice bezvadní, dětství jsem taky měla hezké, ale jako dítě v porovnání s Markétou jsem to viděla jinak.
Šly jsme spolu na gympl
Po základní škole jsme šly obě na gymnázium. Já se musela na zkoušky nadřít, Markéta se naopak učit nemusela, učení jí šlo samo. To byla další věc, kterou jsem jí záviděla. Mockrát jsem se přetvařovala, když jsem jí říkala, jak je skvělé, že má z něčeho za jedna a přitom jsem jí to nepřála, protože já tu jedničku neměla. Dodnes si pamatuji ten pocit štěstí, když někdy (ale opravdu minimálně) dostala horší známku než já.
Po gymplu jsme se rozdělily, já studovala pedagogickou fakultu a Markéta šla na medicínu. Se svými známkami se tam dostala bez problémů, já bohužel až na odvolání.
Po vysoké jsme se obě vdaly
Na vysoké jsme se občas viděly, tak dvakrát do měsíce, někdy ani to ne. Markéta se musela hodně učit a já se zamilovala. Chodila jsem s fajn klukem, kterého jsem si po škole vzala. Brát jsme se museli. Narodila se nám dcera a za dva roky syn. Manžel pracuje sám na sebe jako instalatér a často je v práci i o víkendech, takže na rodinu má málo času. Na nedostatek peněz si stěžovat nemůžu, i když pracuji ve školství jako učitelka na 1. stupni základní školy.
V porovnání s Markétou a její rodinou jsme ale chuďasi. Ke konci vysoké se seznámila se svým současným manželem, je o patnáct let starší a když se brali, dal jí jako svatební dar podíl ve své prosperující oční klinice. Markéta děti nemá a to je konečně něco, v čem mám já proti ní navrch. Někdy, když se sejdeme, se neudržím a s chutí jí vyprávím, jak jsou moje děti skvělé. Dávám jí najevo, že mám víc než ona, která má peníze, luxusní dům, drahé auto a každý rok tráví několik týdnů na exotických dovolených. Ale na druhou stranu jí opět ten luxus závidím.
Protivím se sama sobě
Velice dobře vím, že mé pocity nejsou správné, vždyť Markétu mám moc ráda. Ona sama je milá a hodná, ale nemůžu se své závisti zbavit.
Často se přetvařuji a mám strach, že to na mě pozná. Nikdy jsem nikomu neřekla, že mě každý Markétin úspěch štve a že se zbytečně užírám místo toho, abych byla šťastná, že má nejlepší kamarádka se má dobře a je spokojená. Ani manželovi jsem nic neřekla, i když by mě asi pochopil.
Ona sama se nade mě nikdy nevyvyšovala, nikdy mi nedala najevo, jak se má, že její rodiče jí mohli dát mnohem víc, než ti moji, že se učila lépe než já, že i teď nemusí přemýšlet, jestli si koupí další doplněk do svého šatníku, tak jako to někdy musím dělat já. Naopak byla vždycky připravená mi pomoci, když jsem ji potřebovala. Což já taky, ale často jsem přitom měla pocit zadostiučinění.
Sama před sebou se za své negativní pocity stydím, ale opravdu nevím, co mám dělat. Bojím se, že se někdy neudržím a budu na ni zlá, na druhou stranu se jí zdráhám přiznat, abych o ni nepřišla. Mám ji opravdu moc ráda. Prosím, poraďte mi.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 14. června 2010. Anketa je uzavřena.
