Asi nejslavnější zahraniční zpravodajkou současnosti je Christianne Amanpour, kterou jste až donedávna mohli vídat na stanici CNN. Tato neohrožená reportérka,která mimochodem světu předávala i zprávy z Berlína o pádu komunismu, letos v březnu po 27 letech ze CNN odešla do konkurenční televize ABC.
Každý výrazný novinář nebo novinářka má ve své kariéře moment, kdy si ho veřejnost všimne a stane se všeobecně srozumitelným jménem. Amanpour, která je po otci Íránka a po matce Britka, ho přinesla válka v Perském zálivu. CNN tehdy díky ní zcela bezprecedentním způsobem přinášela živé zpravodajství přímo z místa bojů a charismatická Amanpour se tak nesmazatelně s touto revolucí v televizní žurnalistice spojila.
Když ji poté redakce vyslala referovat z války v bývalé Jugoslávii, její syrové reportáže obrátily pozornost světa tam, kam se mnohým jejím mužským předchůdcům nepovedlo: do rodin, mezi obyčejné lidi, na tragédií postižené děti.
K vůdcům a autoritám byla nesmiřitelná a nehodlala udělat kompromis ani v případě, že měla exkluzivní rozhovor. Takového Jásira Arafata rozčílila jednou v přímém přenosu svými otázkami natolik, že jí před zraky milionů lidí na celém světě třískl s telefonem.
Slova ,Christianne Amanpour, CNN‘ jsme slýchali 27 let. Poslední dubnový pátek to ale bylo naposledy. Amanpour, synonymum válečné reportérky ve světě, odešla pracovat do konkurenční stanice ABC.
Co na tom, že byl zrovna obležený Izraelci, jeho útočiště ohrožovaly bomby a ona byla jediná,komu v tu chvíli byl ochotný zvednout telefon?
Její profesní život je povzbuzením pro všechny ženy, kterým se někdo snaží namluvit, že po porodu je čeká tak maximálně poloviční úvazek administrativního charakteru. Když si Amanpour v roce 1998 vzala mluvčího ministerstva zahraničí, narodil se jim nedlouho poté, v roce 2000, syn Darius. O dva roky později už měla Amanpour na svém kontě další významnou novinářskou cenu – za práci, kterou odvedla v době, kdy jejímu synovi byl rok.
Nebojí se ničeho. Když spojenecká vojska zaútočila na Irák, přespávala dva týdny na střeše paláce Saddáma Husajna. Její vášeň pro vše nebezpečné ji přivedla i do Prahy a dodnes vzpomíná na to, jak na ni a jejího kameramana padaly při demonstracích proti Měnovému fondu Molotovovy koktejly.
Christina Lamb, slavná válečná zpravodajka deníku Financial Times, jednou útok na Benazir Bhuttovou odnesla zraněním. Pákistánskou vůdkyni útok tehdy minul, o pár let později už ale ne.
Časem se stanete vůči nebezpečným situacím imunnější, říkají často váleční zpravodajové a zpravodajky. Možná i proto skončila proslulá Christina Lamb, britská zahraniční zpravodajka deníku Financial Times, tak blízko Benazir Bhutto na jednom z jejích předvolebních autobusů. Pokus o atentát na Bhutto tehdy nevyšel, ale Lamb ve své knize Zprávy z cizích zemí vzpomíná, jak politickou vůdkyni těsně minula střela a na ni dopadly stříkance něčí krve.
"Je to neustálé žonglování mezi prvními kroky vašeho dítěte a sesazením afrického vůdce, fotbalovými zápasy a bombovými atentáty, školními koncerty a vyhlášením války," píše ve své knize. "Každá žena má před sebou těžká rozhodnutí a jen ona a její rodina můžou soudit, nakolik je udělala správně."
Nejznámější české zahraniční reportérce Petře Procházkové ze života ve válečných konfliktech zůstala spousta známých, nezvěstný partner, afghánský manžel a malý syn.
Nejslavnější česká zahraniční korespondentka Petra Procházková se v jedné ze zemí, z nichž referovala, dokonce na čas usadila. Žila v Kábulu se svým afghánským manželem a do Česka se vrátila těsně před tím, než se jim měl narodit syn. Proslulá zpravodajka z Ruska, Čečenska, jihovýchodní Asie i Afghánistánu se do Kábulu chtěla vždy co nejdřív vrátit, ale z obavy o syna to neudělala.
Místo toho založila dobročinné sdružení Berkat, kterým pomáhá tamějším lidem, a svůj workoholismus popsala slovy, kterým dobře rozumí všechny její kolegyně: "První článek jsem napsala už šestý den po porodu. Přes den koukám na televize, poslouchám Echo Moskvy. V devět večer syn usne, ve čtyři se probudí, tak zapnu agentury a kojím. Když kojím, můžu číst, ale nemůžu psát. Mám to vychytané. Třeba když čekám, až si odkrkne, tak můžu jednou rukou odpovídat na maily. Nebo ho při psaní můžu uspávat, mám takový vozíček, který nohou houpu. Tohle by chlap nezvládl. Šest věcí najednou umí dělat jen ženské."
