Stala jsem se pro ni levnou pracovní silou, takovou holkou pro všechno.
S Pavlem to před dvěma lety byla láska na první pohled. Poznali jsme se na plese, který jsme protančili jen spolu. Od té doby jsme se od sebe prakticky nehnuli. Rande střídalo rande a po půl roce se Pavel ke mně nastěhoval.
Moje garsonka pro nás byla malá
Z Prahy nepocházím, bydlím zde asi pět let. Pracuji jako recepční v jednom známém hotelu. Kousek od něj jsem si pronajala malou garsonku a útulně jsem si ji zařídila. Byteček pro jednoho jako stvořený. Ovšem ve dvou jsme si s Pavlem začali brzy lézt po hlavě. Není tedy divu, že po pár měsících přišel s tím, že bychom se spolu mohli nastěhovat k němu domů, do bytu jeho matky. Ten stejně bude jednou jeho a pro nás tři je tam místa dost. Pavlův otec zemřel, když byl Pavel ještě malý.
Stěhovat se mi příliš nechtělo, ale musela jsem uznat, že má pravdu. Můj byt byl naprosto nevyhovující a pronajímat si něco většího, by bylo jen plýtváním penězi. Říkala jsem si, že alespoň ušetřím, když nebudu muset platit pronájem.
Tchyně mě přijala s nadšením
Pavlovu matku jsem před naším nastěhováním znala. Několikrát nás v minulosti pozvala na nedělní oběd. Docela mi seděla. Celkem milá paní, taková vitální, vždy hezky upravená důchodkyně. Po smrti manžela se už nevdala, ale jak mi Pavel řekl, občas měla nějakého přítele, nikdy s nimi však žádný nebydlel.
Vyhradila nám dva pokoje a také jsme se domluvili na pravidlech kolem placení, vaření, uklízení. Její nápad byl, že budeme v bytě žít jako dvě nezávislé rodiny, podělíme se na nákladech za bydlení, jinak budeme mít každá svou vlastní domácnost. Ona si bude vařit pro sebe, já pro Pavla a sebe. Co se týče uklízení, na nás bude úklid našich pokojů a s ní se budeme střídat s úklidem společných prostor.
Její návrh mně i Pavlovi přišel naprosto ideální a já se už začala těšit, jak budeme společně bydlet.
Můj každodenní stereotyp: nakupovat, vařit, uklízet
Ovšem vystřízlivění přišlo docela brzy, už za pár týdnů. Začalo to nenápadně. V neděli jsem udělala dobrou hovězí polévku a matce jsem nabídla, pochopitelně si vzala. Další týden už s námi obědvala a nyní se rovnou zeptá, co budu o víkendu vařit. Kdyby zůstalo jen u víkendových obědů, asi bych to přežila, ta jedna porce navíc mě při vaření nezabije. Jenže začalo se to přesouvat i do dalších dnů.
Pro tchyni se stalo samozřejmostí, že si běžně bere z lednice věci, které koupím pro nás dva s Pavlem. Poprvé jsem to zjistila, když jsem nakoupila na večeři na dva dny a druhý den tam už nic nebylo. Tchyně mi rovnou řekla, že se jí v tom nečase, co je venku, nechtělo jít nakupovat. Co na to říct? Požádala jsem ji, aby mi to příště řekla, nebo třeba někdy nakoupila sama. Slíbila, ale nikdy nesplnila.
Dnes je situace taková, že já nakupuji a vařím pro tři, ovšem za své peníze. Když jsem si postěžovala Pavlovi, hned mi nějaké peníze dal, ale mamince si o ně říct nechtěl, že si prý oba vyděláváme a ona má jen důchod. A také ušetříme za bydlení, protože bydlíme vlastně ve svém. Příště jsem mu už o ně neřekla, myslela jsem, že ho to samotného napadne. Nenapadlo. A já se strašně nerada doprošuji.
Také úklid je už prakticky jen na mně. Maminka si uklízí jen u sebe, ale mockrát se stalo že, když jsme luxovali, nenápadně vyšla ze svého pokoje, že si od nás půjčí lux, až budeme hotovi. Nakonec to dopadlo tak, že jsme vyluxovali i u ní. O uklízení kuchyně, záchodu a koupelny už radši nemluvím, to dělám pouze já, občas Pavel.
Pavlovi jsou moje připomínky trapné
Začínám toho mít pomalu dost. Když jsem si Pavlovi stěžovala poprvé, s matkou si promluvil. Podruhé jsem viděla, že mu to není příjemné. A potřetí jsem za ním už nešla. Mám ho moc ráda, je mi s ním dobře a nechci o něj přijít, ale cítím, že pokud budeme takto dále žít, asi mu uteču.
Prosím, poraďte mi, co mám dělat, abych zase byla šťastná a spokojená s mužem, kterého nade vše miluji (zatím)...
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 22. března 2010. Anketa je uzavřena.
