Matky a dcery: proč je jejich vztah tak složitý

Matky a dcery: milují se a nenávidí, jsou nepřátelé i nejlepší kamarádky. Selanka to ale není. V čem je právě tento vztah tak složitý a důležitý?

Matka a dcera | foto: Profimedia.cz

"Miluju svoji matku za chvíle, kdy neřekla vůbec nic... Když si na to teď vzpomenu, musel to pro ni být nejtěžší mateřský čin - vědět, jak to se mnou dopadne, ale uznat, že nemá právo bránit mi ve vlastní cestě. Jsem jí vděčná za spoustu věcí, ale nejvíc za to, že jsem od ní nikdy neslyšela: Já jsem ti to říkala!" Tuhle velkou pravdu napsala o svojí mamince spisovatelka Erma Bombeck.

Mámu nikdo nezastoupí

"Je to vztah, který se hodně sentimentalizuje, ale ne plně doceňuje," říká psycholožka Lee Sharkey, která na maineské univerzitě přednáší o vztazích matek a dcer. "Jak žena vyrůstá, věnuje většinu své energie mužům, ale naší první láskou byly naše matky. Pokud si to jako dcery neuvědomíme a nepřijmeme to, zbytečně se odstřiháváme od zdroje životní síly a pochopení sebe sama."

Bez dobrého vztahu s matkou sice můžeme vést úspěšný a plný život, ale nikdy nebudeme mít ten pocit zázemí a podpory, jaký nám může dát právě jen ona.

"Moje máma mě vychovávala sama, táta umřel, když mi byly dva roky. Pořád byla strašně unavená, protože kromě zaměstnání chodila ještě pomáhat na statek ke své tchyni, abychom měly zeleninu a tak." Čtyřicetiletá Miroslava Bindrová z malého města na Lounsku si z dětství maminku moc nepamatuje, protože pro samé starání, aby dcera nestrádala, se s ní vlastně ani moc nevídala. "Já bych bývala oželela čerstvou mrkev a radši měla mámu doma, ale to už jí dneska neříkám. Je báječná. Z mých dětí je nadšená a užívá si s nima to, co jsme spolu zameškaly."
 
Být v očích svého dítěte dobrou mámou je jednodušší, než se zdá. Stačí na to čas věnovaný dětem. Opravdu důležitý je pro vztah matek a dcer věk, kdy dcera dospívá. "V pubertě to bylo ostrý," vzpomíná paní Bindrová. "Když máma ráno viděla, v čem jdu do školy, omdlévala. Ale převléknout mě poslala jenom dvakrát. Jinak říkala, že dělám ostudu sobě, a ne jí. O to dřív mě revolta přešla a minisukně a síťované punčocháče šly do šuplíku. Snažím se ji teď napodobit na své dceři," směje se.

Olga Sommerová (matka):
"Náš vztah je myslím inspirující kamarádství dvou ženských, které dělí ne jedna generace, ale pětatřicet let. Ona se učí ode mne a já se učím od ní, tak jako jsem se učila od svých studentů - nemyslím filmařinu, ale životní postoje." (TT, 2005)

Olga Špátová (dcera):
"Vážím si toho, že jsme opravdové kamarádky. Vždycky jsme spolu o všem otevřeně mluvily, já jsem se mámě nebála svěřit s průšvihy, protože jsem věděla, že si se mnou o všem popovídá a poradí mi. Chtěla bych jednou se svými dětmi vést takový otevřený dialog." (TT, 2005)

Mámy mají vždycky pravdu, ale nesmí to říkat

Všechno, čím prošla dcera, už má máma za sebou, ale dcera si to musí odžít sama. Čím větší samostatnost máma dceři nechá, tím dřív se rebelka vybije a bude klid.

"Matka a dcera v pubertě se jakoby navzájem neslyší," vysvětluje rodinná terapeutka a psycholožka Laura Tracy. "Máma něco řekne a dcera slyší příkaz, ačkoliv to byla dobře míněná rada. A když mluví dcera, matka slyší jen její hněv, a ne prosbu o pomoc." Psychologové se vesměs shodují na tom, že máma musí dceru přijímat co nejdříve jako dospělou bytost, dát jí volnost, ale i zodpovědnost.

Což se lehko říká, ale hůř udělá, když odchází vaše patnáctiletá slečna polonahá na diskotéku. V té chvíli ale už musíte spoléhat na výchovu, kterou jste do ní za těch patnáct let vložila.

Zkušenost je nesdělitelná a kritizovat dospělou dceru nebo její životní volby se vždycky obrátí proti matce.
Ani tahle část "maminkování" není jednoduchá, ostatně jako nebyla žádná předtím.

Máma vidí, že se její dospělé dítě chystá udělat chybu (třeba stejnou, kterou ona prošla před dvaceti lety), ale jediný správný postup bohužel je schválit jí to a počkat, jak to dopadne. V průběhu pak pomáhat a na konci utěšovat. Jednou přijde chvíle, kdy to nám dcerám dojde a třeba si díky máminým zkušenostem ušetříme pár boulí na duši i na těle.

Nevděčné dcery jsou zkrátka samostatné

Kromě jiných věcí se od svých matek učíme i vztah k mužům. Odkoukáme, jak na ně, a opakujeme mámin přístup k partnerství. Neznamená to, že dcery rozvedených matek se taky rozvedou, ani že dcery ze spokojených manželství budou s jedním mužem až navěky. Jde spíš o přístup. V ideálním případě, kdy má dcera doma spokojené rodiče, si bude vztah k mužům trénovat na tatínkovi.

Máte-li doma dceru, nedělejte mezi ní a tatínkem prostředníka a neshazujte ho. Máte právě v rukou její budoucnost. Ona se sama musí naučit komunikovat, s nadsázkou řečeno, s druhou stranou bariéry.

Vychováváte-li dceru sama, nevykládejte jí, že muži jsou necitlivé bestie, které vám zkazily život. Sebrala byste jí šanci na spokojené partnerství. A až jednou přivede svého vyvoleného a vy na něm uvidíte tisíc chyb, zatněte zuby a usmívejte se. Jakákoliv vaše připomínka by se se zlou potázala a nebyl by to nevděk. Jenom touha po samostatnosti.

Iva Janžurová (matka):
"Celý čas, co děvčata dospěla, se raději nechávám peskovat a poučovat od nich. Teď je obě obdivuju, jaké jsou to báječné matky. Když zahlídnu nějakou chybičku nebo bezradnost, jen tak trochu něco zaškemrám a hned vidím, že narážím na samostatnou pevnost, a skončím." (Ona Dnes, 2007)

Theodora Remundová (dcera):
"Hádaly jsme se a hádáme. Ale jinak máme spíš opačný problém - abychom si nebyly moc blízko. Ono to zní divně a možná komicky, ale je to tak. Protože to pak taky není dobře." (TT, 2004)

Jaká matka, taká Katka

Přestože psychologové znají oficiální diagnózu matrofobie, kterou je strach z toho, že budu stejná jako moje matka, většina vztahů má spíš šťastný konec.

"Moje maminka vždycky byla a stále je naprosto nekonfliktní člověk a ani já se do sporů nehrnu, takže konflikty mezi námi se prostě nekonaly. Ani když jsem byla malá, ani když jsem byla větší a ani teď. Pro mě byla celý život vzorem něhy, lidskosti, tolerance, moudrosti a pochopení. Na cokoliv jsem se jí zeptala, vždy znala odpověď nebo věděla, kde ji najít. Byla s ní legrace. Nikdy mi nic nediktovala. Vždycky byla na svém místě, nám dětem po ruce. Dneska už je to stará paní, nemoci si berou své a já se jen snažím, abych byla po ruce, když je třeba," říká Eva Dušková ze Sudoměřic. "A tajně toužím být stejně krásná, něžná a laskavá, jako je moje maminka."

I když ne každá má s matkou tak idylický vztah, stojí za to ho budovat a občas se z obou stran zapřít. Newyorská terapeutka Juanita Johnson to uzavírá: "Nejlepší dar, který si navzájem mohou dát matka a její dospělá dcera, je povolení být sama sebou. Všechno peskování a rebelie dřívějších let je pryč, dcera může žít podle svého a matka taky."
 
Spousta poučných i vtipných matko-dceřiných válek se odehrává i ve filmech a v televizi. Ať už se váš vztah podobá selance z českého seriálu Taková normální rodinka (kdo by nechtěl pečující maminku á la Dana Medřická), nebo hororu z amerického filmu Pohlednice z Hollywoodu, kde excelují Meryl Streep a Shirley McLaine, může se vám hodit pár rad, na kterých se shodují psychologové i "obyčejné" mámy a dcery:

Pravidla pro matky dospělých dcer

1. Berte svou dceru jako hotovou bytost a nesnažte se ji nijak měnit ani dodatečně vychovávat.

2. Věřte jejím úsudkům a nekomentujte její volbu partnera ani výchovu dětí (zvlášť ne kriticky).

3. Pomáhejte jí podle svých sil, i když s ní nesouhlasíte. A neříkejte: Já tě varovala!

4. Chvalte, chvalte, chvalte (a obdivujte) ji. Ať si to zaslouží, nebo ne.

5. V pravou chvíli uvařte její oblíbené jídlo nebo upečte dort a podávejte kapesníky.

Pravidla pro dospělé dcery

1. Berte svou matku jako hotovou bytost, nepodezřívejte ji z předčasné demence a nesnažte se ji měnit.

2. Věřte jejím úsudkům a nekomentujte její volbu známých a život s partnerem (ať to je, nebo není otec).

3. Pomáhejte jí podle svých sil, i když s její volbou nesouhlasíte. (I maminky někdy potřebují pochovat.)

4. Chvalte, chvalte, chvalte (a obdivujte) ji. Ať si to zaslouží, nebo ne.

5. V pravou chvíli ji vytáhněte na kosmetiku nebo dovolenou a podávejte kapesníky.