Letos doma přitvrdilo – můj jediný syn dorostl do věku, kdy ho fotbal zajímá taky. S tím jsem konfrontována už nějakou tu chvilku.
Zvlášť půvabná je poznámka "Sparta, Sparta, buzerantů parta" ve chvíli, kdy stadion tohoto klubu sídlící nedaleko našeho bytu míjíme těsně před zápasem, kdy je obležen zavilými fanoušky. Navíc má syn po prodělané nemoci nařízený domácí klid, což ho už natolik štve, že beru za vděk vším, co jej na chvíli vyvede z nudy.
Takže ano, v sobotu před prvním utkáním mistrovství jsem byla smířena s tím, že muže nevyšlu do hospody, ale že chlapcům dám v plen náš obývák.
Můj muž je netypický fanda, většinou totiž nefandí Čechům, zvlášť když hrají proti německy hovořícímu týmu. Je to dlouhá historie, blízké okolí to o něm ví a naučilo se s tím žít.
A občas je to i napínavější než sám fotbal. Před pár lety, když hrálo Česko proti Německu, jsme se s kamarády na zápas dívali v zaplivané pražské čtyřce. Když Němci vsítili, můj muž se jako jediný vztyčil a vykřikl „Góól!“ Tehdy jsem se vážně bála, že ze mě bude vdova.
Naštěstí se to rozpilo...
Takže sobota byla celá ve znamení utkání Česko – Švýcarsko. Před zápasem mi syn oznámil, že samozřejmě (!) bude fandit Švýcarům.
"To jako proč?"
"No jsou lepší a navíc, táta jim taky fandí."
Ubezpečuju vás, že po prvních minutách zápasu se ve mně probudilo dosud spící sportovní vlastenectví. Já, která nikdy nefandím, jsem v našem obýváku jako osamělý hlas vyřvávala "Češi do toho" i "Kdo neskáče, není Čech".
Ale pak se moje hormonální hladina stabilizovala a odešla jsem si číst. Po zápase přišel muž, Češi prý vyhráli, i když Švýcaři byli lepší. Pak přišel syn, u něhož jsem měla obavy, jestli helvetská prohra nezhorší jeho krevní obraz.
"Mami, co dali Češi gól, tak jsem fandil jim."
Je to prostě maminčin kluk, chytré dítko, které se v životě neztratí...
