Proč jste se rozhodla založit nakladatelství orientované na lesbickou literaturu?
Myslím si, že tento typ literatury u nás chybí. Jsem přesvědčená, že spousta lesbiček má do určité míry potíže vyrovnat se s vlastní orientací právě proto, že kolem sebe nevidí dostatek „normálních“ a zároveň pozitivních příkladů. Zejména pak ženy, které nežijí ve velkém městě a navíc třeba nemají přístup k internetu. Většina lidí se nechává ovlivnit svým okolím a mainstreamovou kulturou. Populárních časopisů a knih o heterosexuálních vztazích u nás vychází spousta, ale mě jakožto lesbu, i když žiji spokojený a vyrovnaný život, do jisté míry vždy zaujme jakákoliv publikovaná informace o ostatních ženách, které žijí jako já. A ohlasy, které na vznik nakladatelství LePress zatím mám, mi potvrzují, že nejsem sama, kdo takhle smýšlí. Ještě než si vůbec ženy mohly knížky objednat, mi přišla řada nadšených a děkovných zpráv.
Chcete se specializovat pouze na homosexuální ženy, nebo připravujete i tituly pro muže?
Pro mě je přirozenější začít vydávat knihy pro lesbičky než pro gaye. Taková literatura samozřejmě existuje. K jejím nejslavnějším autorům patří Gore Vidal nebo Michael Cunningham. Ale nakladatelství LePress je malé a zatím si vystačíme s tímto.
Chcete se orientovat na nějaké specifické tituly nebo žánry?
Naším hlavním cílem je bavit lidi. Nechceme vydávat aktivistické knihy nebo akademické studie, jde nám o zábavnou literaturu. Například romantické novely, což nemusí být nutně červená knihovna; povídky s erotickým nádechem. První knížky jsem vybrala ze své knihovny. Dále se chceme zaměřit na díla, která mají dobré kritiky nebo získala literární ocenění, například Lambda Literary Awards.
Je lesbická literatura specifická něčím dalším kromě zobrazení lásky dvou žen?
V lesbické literatuře nalezneme všechny žánry od romantiky přes dramata až k historickým románům, detektivkám či i sci-fi, ničím se neomezuje. Tato literatura může, ale nemusí ukazovat specifické problémy, na které mohou lesbické ženy v životě narážet.
Myslíte si, že taková literatura může zaujmout i heterosexuální publikum?
Může, protože jim může přiblížit trochu jiný svět. Pokud si heterosexuál přečte takovou knihu, rozhodně ho způsobem neurazí, může mu to jen rozšířit obzor.
Chcete dát prostor i českým autorům a autorkám?
Několik žen se nám již ozvalo, že mají doma v šuplíku povídku nebo román. Ale vydávání původní české literatury vyžaduje mnohem zásadnější redakční práci, na což zatím nemáme kapacity. Ale určitě se tomu do budoucna nebráníme.
Kdy jste si uvědomila, že vás přitahuje stejné pohlaví?
V polovině devadesátých let jsem se po škole vydala do Londýna jako au-pair. V té době jsem si uvědomila, že mě přitahují ženy. Měla jsem štěstí, že jsem žila v anglické rodině, kde sourozenci obou rodičů byli homosexuálové. Bylo běžné, že k nám chodil na večeři strýček Michael s přítelem. Televize BBC vysílala magazín s gay a lesbickou tematikou, něco jako Q na ČT, ale v pátečním primetimu, se spoustou známých osobností. V Anglii vycházely noviny a časopisy s gay a lesbickou tematikou. To vše mi velmi ulehčilo to první veřejné přiznání, protože mi to připadalo přirozené, nemusela jsem nikomu nic vysvětlovat nebo se ospravedlňovat. Návrat sem do Prahy byl ale poměrně těžký. Rodiče to sice přijali dobře, máma mi dokonce řekla, že to o mně tušila dávno, ale například možnosti seznámení byly minimální. Neexistoval internet, takže člověk si mohl podat inzerát do Annonce a pak si přijít s občankou vyzvednout odpovědi.
Pokud byste měla porovnat Anglii s Českem, jak se lišíme v přístupu k homosexuálům nebo v dostupnosti zboží zaměřeného na ně?
V Londýně přijdete do jakéhokoliv běžného knihkupectví a najdete samostatné oddělení s beletrií a literaturou faktu týkající se gay a lesbické tematiky s nabídkou stovek knížek. Fungují tam specializovaná knihkupectví pro homosexuály, vycházejí časopisy a týdeník novinového formátu. Lesbické časopisy v Česku vycházely, ale vždycky po pár letech zanikly. Možná to bylo tím, že nebyly dostatečně mainstreamové, vypadaly moc nezávisle a svázané s úzkou komunitou lidí. Další důvod je, že Češi se málo angažují, jsou spíš laxní. To přináší klady v tom, že se tu člověk nesetká s výraznou netolerancí nebo diskriminací, jak to vidíme třeba na Slovensku nebo v Polsku. Na druhou stranu nás to ale nenutí s něčím bojovat a sdružovat se.
Překvapuje mě také naprostá absence lesbických ikon v Česku, veřejně známých osob hlásících se ke své homosexualitě. Gayové mají Pavla Vítka a několik dalších, ale kromě Martiny Navrátilové tu žádnou takovou ženu nemáme. Taková ikona je strašně důležitá, nejen pro homosexuály, ale také pro heterosexuály. Aby viděli, že se někdo, kdo něčeho dosáhl, koho obdivují a respektují, hlásí k tomu, že je lesba nebo gay. Pomáhá to uvědomění, že být homosexuál je normální.
Další věc je, že například americká televize odvysílala už čtvrtou sérii úspěšného seriálu o lesbičkách The L word. Na něco takového si u nás asi ještě chvíli počkáme. Vlastně si to moc neumím v České televizi představit.
Viděla jste film Pusinky lesbické scenáristky Petry Ušelové?
Ne a ani Petru neznám.
Vaše komunita spolu "nepeče"? Jen se vezete s muži - vždyť gayové za vás vybojovali registrované partnerství...
Jen svou organizaci nemáme, alespoň o ní nevím. Muži jsou zřejmě na všech veřejných úrovních ti angažovanější. Možná bychom potřebovaly najít svou "vlajkonošku". Já to ale určitě nebudu. Jsem totiž velký introvert.
| Markéta Navrátilová se narodila v roce 1975, vystudovala Anglo-americkou vysokou školu, ekonomický obor. 10 let pracovala v řízení zásob a logistice, v ČR a Velké Británii. Nyní vlastní nakladatelství LePress, které vydává literaturu pro ženy, které milují ženy. Má ráda indickou kuchyni, ráda cestuje, poslouchá jazz a operu. Žije s přítelkyní. |
Je podle vás homosexualita normální?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 16. prosince 2007. Anketa je uzavřena.
