Ostatně blázni musejí být i jeho rodiče, když mu dali jméno Ronald.
No a tenhle Ronald, na první pohled okouzlující a vtipný muž, se po měsíci krátké známosti pěkně vybarvil. Začal mi totiž dělat ze života peklo. A když v restauraci vyprovokoval rvačku s nějakým dohola ostříhaným chlapem, byla to poslední kapka. A já si řekla, že s ním končím. Jakmile jsem mu to ale oznámila, začalo ještě větší peklo.
Když Ron volal poprvé a říkal, že prý s tím rozchodem nesouhlasí a že je to mé jednostranné rozhodnutí, začala jsem mu vysvětlovat, že ke vztahu je zapotřebí dvou lidí. Když jsme rozhovor ukončili, volal hned znovu, že prý do mě investoval city a já mu je musím vrátit. Ten den se ozval asi dvacetkrát. Prý mu mám vysvětlit, proč to takhle dopadlo. A když jsem to už rezignovaně zvedla po jednadvacáté, řekl tiše: ”Z toho se jen tak snadno nevyvlíkneš.” Pak zavěsil.
Měla jsem po náladě. Ale teror se každým dnem stupňoval víc a víc. Ron volal o půlnoci v minutových intervalech. Nebo psal esemesky typu: Slušelo ti to, když jsi odcházela z domova. Vzápětí další výhružku: To není rozumné nechávat otevřená okna. Co kdyby někdo vlezl do bytu. Někdy jsem se z toho rozklepala. To když jsem pravdu nechala otevřená okna. Tak on mě snad ten magor sleduje, pomyslela jsem si.
V neděli jsem aspoň mohla vypínat mobil, ale v pondělí to kvůli mé práci nešlo. Volal mi zase asi dvacetkrát. Že nic neskončilo. Naopak, teď to prý teprve začne. A zrovna ten den jsem měla desítky pracovních telefonátů. Byly to nervy. Nesměla jsem se splést a začít křičet na důležitého klienta. Málem jsem se z toho sesypala.
Večer mi přišla esemeska, že jsme pořád spolu, že je to vůle boží a že nás nic nerozdělí. Pak mi volal z nějaké hlučné hospody a už blábolil. Prý přijde a všechno zase bude fajn. Hodila jsem mobil do pelechu pejska Káji, který na mě nechápavě civěl.
Takhle mě pronásledoval dva týdny. Volal, psal, vyhrožoval a mě se stále více zmocňoval strach. Když jsem šla po ulici, vyděšeně jsem se otáčela. A když jsem s jedním klientem domlouvala něco hodně důležitého, ozval se jeho mobil a já vykřikla leknutím. Vyděšený byl i klient.
No a večer mi ten maniak napsal: Tvůj pejsek se ti málem zaběhl. Jen aby se mu něco nestalo. Já jsem opravdu ten den naháněla Káju po parku. To už jsem se ale cítila úplně psychicky na dně.
Konečně jsem se tedy odhodlala zajít na policii. Muž v uniformě se mnou sice všechno sepsal, ale pak pokrčil rameny. Zatím prý proti němu nemohou nic dělat. To by mě nejdřív musel fyzicky ublížit. Pak už by mohli něco podniknout. A tak můj zhrzený milenec, ze kterého se vyklubal maniak, dál pokračuje ve vydírání. Zatímco já jsem z toho zhroucená a na prášky.
Co mám dělat?
1. Mám říct pár kamarádům, aby za ním zašli a vysvětlili mu, třeba i ručně, že tohle se nedělá?
2. Mám to ještě nějaký čas vydržet, mít pevné nervy, maniaka ignorovat a věřit, že ho to za nějaký čas přestane bavit?
3. Vyměnit si mobil, to by pro mě byla při mé práci takřka tragédie. A co když mě pak bude chtít kontaktovat osobně a bude to ještě horší?
4. Mám ho jít udat na policii?
5. Mám se s ním sejít a pořádně ho seřvat, aby konečně pochopil?
