Hruška, pamatuji si, byl trochu při těle, měl zuby jako veverka - opravdu strašné raťafáky, a kluci se mu proto smáli. Ovšem také kvůli tomu, že každý večer brečel, protože se mu stýskalo po rodičích. A tak jsme chodili Hrušku utěšovat, hladili jsme ho před spaním v postýlce po vlasech a povídali pohádky, dokud neusnul.
Hruška psal domů třeba takovýhle dopis: "Ahoj mami a tati, nebojtese. Jen jsem v autobuse trochu vzracel. A asi za hodinu, co jsme přijeli jsem taky vzracel. Jinak je to tu úplně stejné jako před rokem. Až za mnou přijedete, vemte mi prosím, léky proti blití. Přijeďte co nejdříve to de. A pak navečer asi tak v 7.30, jsem také vzracel. Moc vás mám rád. Pepa."
Jirouch byl úplně jiný. Drsňák, který mluvil sprostě, pral se s každým na potkání, strašně zlobil a vůbec neposlouchal. Na rozdíl od Hrušky se mu nikdy po nikom nestýskalo… ovšem také psal domů: "Ahoj mami a tati, libisemitu. Když jsme přijeli měli jsme řízek, brambory a okurku. Na pokoji spím s Alešem Klocem, Pepou Hruškou, Radkem Jungem, Lubošem Hřivnou, Vítkem Mahovským, Petrem Furchem, Tomášem Kalkusem a s Čápem. Pošlete mi balíček.Honza."
Balíček však nikdy nepřišel, ani žádný dopis.
Jednou při poledním klidu se spolu Hruška s Jirouchem sešli v "pingpongárně". Byla to taková zastřešená stodola pod železnou konstrukcí, na které se Hruška s oblibou, zavěšen za ruce asi metr nad zemí, pohupoval. Než stačil kdokoliv zasáhnout, Jirouch k Hruškovi přiskočil, chytil ho za volně visící nohy a rozkmital ho tak, že Hruška spadl na beton a urazil si oba své obrovské přední raťafáky.
Když vstal a chtěl začít brečet, Jirouch pravil: "Hele, vole, víš, že ti ty poloviční veverčí zuby sluší mnohem víc?" A všichni kluci, co stáli kolem, přikyvovali, protože měli strach, že když bude Hruška bulit, přijdou vedoucí a bude průšvih…
"Hele, vole, máš to fakt takhle lepší!" říkali všichni svorně. "Jsi borec, že nebulíš."
A Hruška nebulil, takže jsme do večera vůbec nezjistili, že má kus zubů pryč, protože mu z nějakého záhadného důvodu ani netekla krev…
Večer dostal Hruška balíček od rodičů. Byly v něm všelijaké dobroty jako obvykle. Hruška je vždycky všechny rozdal, aby se kamarádům z pokoje zavděčil. Ale tentokrát si na balík sedl a řekl, že mají všichni smůlu. Vybalil žvejky a sušenky a bonbony a začal se s nimi ládovat sám.
Jirouch na něj chvíli koukal, načež Hruškovi řekl, že je ubrečenej "tlustoprd" a ať kouká něco navalit. Všichni jsme zírali jako blázni, když Hruška vstal a jednu Jirouchovi ubalil. A Jirouch? Světe, div se! Místo aby mu to oplatil, jak jsme čekali, se najednou rozbrečel. Slzy se koulely po tváři drsňáka, který bulil a bulil a bulil. Nakonec jsem ho musela celý večer hladit v postýlce po vlasech a vyprávět mu pohádky, dokud neusnul.
Druhý den jsem v trafice koupila pohlednici a napsala na ni: Honza Jirouch, Železná. Dal si ji pod polštář a každý večer si ji četl. Stálo na ní: "Milý Honzíku! Jsme rádi, že se ti na táboře líbí. Balík ti určitě pošleme a máme tě rádi." Podpis tam nebyl, ale toho si Jirouch nevšiml…
To všechno mi teď táhne hlavou, když přemýšlím, kam pošlu své kluky na tábor. Jeden má totiž zuby jako raťafáky, druhý "vzrací", když jede autobusem, a třetímu, co je trochu při těle, se po nás pořád hrozně stýská…
 Autorka Dana Emingerová je spisovatelka a publicistka známá ze "starého" Mladého světa. Vydala humornou beletrii Táhne mi na dvě stě, portrétní rozhovor se spisovatelem Viktorem Fischlem Dva životy a biografii o rehabilitační sestře Ludmile Mojžíšové. Je žákyní literárního semináře Arnošta Lustiga a šéfredaktorkou palubního časopisu ČSA Review. |
