S vámi je to obráceně než s jinými slavnými lidmi. Když potkám někoho, koho znám jen z kina nebo z televize, většinou mě překvapí, jak je malý.
Vždyť dobře víte, že televize vždycky ve všem přehání. Mě například zmenšuje.
Říkají vám to lidi často?
Zrovna nedávno mi jedna paní na ulici říkala: "Ježíšmarjá, vy jste veliká! V televizi tak nevypadáte." A já jí odpověděla: "No tak to máte asi malej televizor." To, že ona sama měla maximálně metr padesát, jsem taktně přešla. Ale já přece zas TAK veliká nejsem.
Ne, ale působíte tak.
To je pravda. Působím větším dojmem, než jsem. Často se stává, že se se mnou někteří chlapíci, po informaci, že měřím 183 centimetrů, chtějí poměřovat: "Hele, poď sem, já přece nejsem vyšší než ty." Pak proběhne klasický rituál z dětství, záda k sobě, a oni se pak diví: "No to snad není možný! Ještě že jsem se nevsadil!"
Váš muž Honza Kraus není vyšší než vy, nebo se pletu?
Není. Taky mu říkám, ať si představí, jak to bude vypadat, až náš syn Jáchym vyroste. Bude vysoký jako já, a tak se třeba budeme spolu na něčem domlouvat, zatímco menší tatík Honzík bude od podlahy pokřikovat, o co jako běží?
Tak aspoň něco nebude mít po tátovi. Jinak se mi zdá, že je výhradně po něm.
To přece není pravda! Po Honzovi má především oči, ale zdaleka ne všechno.
Vím, že jste vůbec nečekala, že budete mít dítě.
Měla jsem nějaké zdravotní potíže a řekli mi, že se dají vyřešit jenom operací. Tak jsem si řekla, že to tak asi má být, že prostě pánbu nechce, abych měla děti.
Bylo těžké se s tím smířit?
Bylo to v poměrně raném věku, tak jsem to tak vzala. Třikrát jsem otěhotněla a pokaždé o to přišla, takže jsem věděla, že by byl zázrak, abych dítě donosila. Možná, že kdyby to bylo teď, tak bych se tím trápila. Ale tehdy jsem se ani nedostala do stavu, kdy bych toužila po něčem, co nemůžu mít. Doktor řekl, že nemůžu mít děti, tak jsem v to nedoufala. Dobrý bylo, že mě za rok stejný doktor rodil.
Vy jste měla Jáchyma docela pozdě, ne?
Bylo mi 34.
Aha, tak to není pozdě.
Není. Já nevěřím ve správný věk těhotenství. Každé tělo stárne jinak, každá dospíváme jinak. Některá je skvěle připravená v pětadvaceti a jiná je ještě v pětatřiceti nerozhodnutá. Tak to prostě je.
Takže vy jste v dítě nedoufala, a proto jste se na něj ani nijak zvlášť netěšila?
Těšila, to jo, ale s takovým zvláštním odstupem. V takovejch okamžicích umím se sebou jednat jako s cizím člověkem. Jako tenkrát, když jsem byla malá a každý víkend jsem musela škrábat brambory pro naši početnou rodinu. Vždycky se mi udělalo špatně, když maminka zaplnila bramborama dřez až po okraj. Našla jsem na sebe fantastickou fintu: představila jsem si, že pracuju v kuchyni v hotelu a to, co je přede mnou, je vlastně jen zbytek z hromady, kterou už mám oškrábanou. No a najednou to pro mě nebylo utrpení a radovala jsem se z toho, že mi už zbývá tak málo.
Další snímky Ivany Chýlkové
najdete ve fotogalerii.
Stejně tak jste si předstírala, že nejste těhotná?
Do čtvrtého měsíce jsme to s mým gynekologem za těhotenství ani nepovažovali. Pak jsem si měla vyzvednout těhotenský průkaz, což jsem zase odmítala já, abych něco nepřivolala. Tak jsem se tvářila, že se všechno může změnit. Žila jsem ze dne na den a smířená s tím, že o to každou chvíli můžu přijít. A tak jsem ani neprožívala takové to "ťu ťu ňu ňu, já budu mít miminko!". Nesnášela jsem, když mi lidi sahali na břicho. Měla jsem pocit, že překračují rámec mé intimity. Já vím, že to lidi běžně dělávají a myslí to dobře, ale já uhýbala, co to šlo.
Jasně. V tu chvíli jako by to vaše tělo už nebylo vaše, ale všech kolem.
Navíc jsem si to neuměla představit. Říkala jsem Honzovi: "Chápeš, že tady s náma ještě někdo bude? Někdo třetí? Já si tě vybrala a ty mě, ale s tímhle malým jsme se dopředu nedohodli. Co když nám to dítě bude nesympatický?"
Ale je vám nakonec sympatický, ne?
Možná budete překvapená, ale patří k nejsympatičtějším lidem v mém okolí. Asi je to taky tím, že je dost po mně a já jsem si taky hodně sympatická.
Zaplať pánbu, že je po vás.
No dovolte! Honza je krásnej!
To jo, jen mi připadá, jako kdyby byl zrozen k tomu, aby geneticky ovládl svět. Vždyť plodí jenom samé syny.
Zřejmě aby bylo co nejvíc Krausů, možná i proto, že je dost nesoustředěný. Nevím, co by dělal, kdyby měl dceru. Obávám se, že by nesměla z domu. Pánbu podle mě dělá moc dobře, že mu dává zatím jenom syny.
Co má teda Jáchym po něm, ať se neurazí?
Je jasné, že Jáchym nebude moc na sporty, ale zato bude hodně na kecy. A tak bude narážet. Může ho ale zachránit smysl pro humor, který evidentně má. Vždycky odněkud přijde a vypráví: "No, tak jsem se tam trochu rozvtipnil a holky ležely". V jeho případě "holky" jsou ženy od dvaceti nahoru, protože jeho vrstevnice se nechytaj. Byla jsem toho mnohokrát svědkem. A to pak ženský jenom vykvikujou a pro něj to je, jak když zatápíte pod kotlem. Za srandu by v té chvíli prodal cokoliv a kohokoliv. Znám to výborně od jeho tatínka. Po něm má taky silný tah nenechat se udupat.
Ale to ani vámi, co?
No mnou samozřejmě musí! Já to s ním myslím přece nejlíp. Ale jde to ztuha. Pohybujeme se spolu v intencích od největší lásky až po největší řevy, a to poměrně v rychlých intervalech. Nevím, co budu dělat za pět let. Teď ho ještě jakž takž zmáknu, ale co pak?
Je chytrý?
Jako správná matka vám zcela objektivně říkám, že je to nejchytřejší dítě, samozřejmě. Je velmi všestranný. Dokonce i v takových oblastech, kde přítomnost muže většinou neočekáváte. Například ho beru s sebou na nákupy jako svého poradce.
To myslíte vážně? On vám dokáže poradit?
No jasně. Myslím, že má pro to cit. Ale nesmí vidět v blízkosti žádnou prodavačku, protože pak přichází jeho oblíbené číslo "totální devastace matky" a prohlašuje věty typu: "Tohle né, to je pro mladší, ukaž další!"
Očekáváte od něj něco?
Třeba co? Že se o mě postará?
Ne. Třeba že bude mít talent.
Já jsem byla přesvědčená, že moje dítě, ať chlapeček nebo holčička, bude mít určitě oči po mně a že se spolu prozpíváme dětstvím tak jako já. V naší rodině všichni milovali zpěv, a když někdo začal zpívat, ostatní se k němu automaticky přidávali. Tak Jáchym má očka přidrclý k sobě po tatínkovi a po něm je taky hluchej jako poleno.
Vy jste prý zpívala v Žentouru, je to pravda?
Je. Ale jenom na jejich první desce a v jedné písničce. A pak asi na dvou festivalech.
A v představeních Divadla Sklep?
Tak tam jsem se nějak přifařila na čas, během studia na DAMU. Přitáhla mě tam Evička Holubová, která s nimi hrála od založení Sklepa a byla jejich velehvězdou.
Ten zpěv mi k vám vůbec nejde. I vaše účinkování v muzikálu mě na vás překvapilo.
Co vám vadí na muzikálech?
Asi ta hromadnost. Že se na ně lidi svážejí autobusem a že si v nich lokální hvězdičky hrají na umění.
Víte co? Já si říkám, že zaplať pánbu ti lidé tím autobusem vůbec přijedou. Taky by mohli zůstat sedět doma a koukat na televizi. Já nechci hrát pro pět procent fajnšmekrů, nebavilo by mě hrát jen pro intoše. S intošema není zábava.
Prostě na mě nepůsobíte jako ženská, která se bude natřásat v muzikálech.
Vidíte, a mě to ohromně baví.
Pomáhá vám hraní i v normálním životě?
Já bych si často přála umět aspoň trochu hrát, aby na mě nebylo všechno poznat. To přece nejde, takhle to vůbec nefunguje. V divadle nebo ve filmu máte scénář, takže víte přesně, co budete říkat nejen vy, ale co vám i odpoví partner. To v životě nevíte. Vždyť to určitě znáte; připravíte se na nějaké setkání, ve vaně si představujete, jak to všechno krásně, chytře a vtipně řeknete, no a pak přijdete, hned v úvodu zakopnete, do toho vám zazvoní mobil, že jste měla někde být, na což jste zapomněla, protože s sebou nemáte diář, takže se v rychlosti omluvíte a je po veškerém hraní. Život si vás vezme do svého víru, kde se točíte spolu s ostatními. V civilu je vám hraní na nic, dřív nebo později se to vždycky provaří. Hrát v reálu opravdu neumím a vlastně ani nechci.
Proč?
Protože se tím připravíte o autentičnost zážitku, o štěstí, o opravdovou radost. To všechno já chci žít pravdivě.
Co pro vás znamená nová role? Je to jako kdyby do vašeho života vstoupil další člověk, nebo je to nová kamarádka nebo tak něco?
To ne. Spíš je to podobné, jako když si od kamarádky půjčíte šaty. Někdy jsou hezčí, jindy méně hezké. Půjčíte si něco, co není vaše, ale můžete v tom vyjít na ulici a tvářit se, že to vaše je. Kamarádka to není, ale je to něco, co máte na sobě, a v ten moment je to vaší součástí.
Půjčujete si od kamarádek šaty?
Když jsem studovala na DAMU, tak jsme si půjčovaly pořád. Když měl někdo hezké šaty, bylo jasné, že objedou celý ročník. Jitka Asterová měla jedny po babičce, ale úžasné. Vystřídaly jsme se v nich časem všechny. Jenže Jitka je menší než já, takže já jediná k nim měla kalhoty a tvářila jsem se, že je to přenádherná dobová halena. Když jsem v nich pak šla na jedno hrozně důležité rande, dopadlo to katastrofálně. Nejdřív jsem si v nich elegantně opřela ruku o stůl a ozvalo se "krach", jak povolil zteřelý rukáv na předloktí. To jsem ještě zvládla, ale pak mi, jak už jsem byla trochu ovíněná, spadla cigareta pod stůl, já se pro ni sehnula a praskla mi celá záda. Tak jsem se zvedla, řekla jenom: "Pardon, já už musim domu," a odkráčela v roztrhaných šatech středem.
Vy jste už od čtrnácti let žila sama na internátě. Umíte si představit, že byste to dovolila své dceři?
Dneska bych o ní měla strašný strach. Ale tehdy mi to připadalo normální, byla jsem šťastná. Nebyly ani telefony, takže kontrola rodičů nulová. Teď se docela bojím i o Jáchyma. Honza mi vždycky říká, ať jsem v klidu, ale já mu odpovídám: „Tobě se to řekne, tobě když tak zbudou ještě tři, ale co já? To je moje jediný.“
Jaký vy jste vlastně měla vztah s mámou?
Myslím, že moc hezký, ale nestačila jsem si ho vědomě užít. Ve čtrnácti jsem odešla z domova a v mých sedmadvaceti zase odešla už navždycky ona. Takže spoustu věcí jsem s ní nestihla. Třeba to pozorování, které si teď užívám u Jáchyma, když zkoumám to, co má po mně a co po Honzovi. Ale čím dál víc ji obdivuju – narodila se během války, celý život prožila
v komunismu, vychovala tři děti – to já bych vůbec nezvládla, ale vůbec. A když o ní přemýšlím, tak je mi vždycky líto, že si ten svůj čas nemohla víc užít a vychutnat. A přesto si ji pamatuju jako veselého a optimistického člověka.
Jaká jste máma vy?
To nevím, na to se musíte zeptat Jáchyma. No, dělám, co můžu. Nedávno se mě ptal, jak přišel na svět, že viděl nějaký dokument o spermiích. Tak jsem mu to vysvětlovala, jak se vlastně předbíhají v tom, která to vajíčko dřív oplodní. „Takže to, že seš tady na tom světě ty, znamená, že jsi to vyhrál, že jsi vítěz.“ Musel být v tu chvíli nesmírně hrdý. Začal se hrozně pyšně bít do prsou, že je teda ten vítěz, tak jsem ho zastavila. „Ale počkej, Jáchyme, to
nejsi jenom ty sám. Všichni kolem tebe to vyhráli, každý tvůj kamarád ve škole, každá
sousedka, já i táta – všichni jsme tady vítězové. A to, že vyhraješ jeden závod, neznamená,
že automaticky vyhráváš další. To si musíš říkat vždycky, kdybys měl pocit, že máš všechno vyhraný jednou provždy. Vždycky začínáš znovu. Na druhou stranu je to ale dobře, protože by to yla nuda. Tak to mu viditelně zkazilo náladu.
Vám se plní sny. Odjakživa jste chtěla být herečkou – jste herečkou. Pak jste chtěla hrát v Podivném odpoledni doktora Zvonka Burkeho, a hrajete tam. Tak by mě zajímalo, co plánujete dál, protože ono se to určitě stane.
Ale já nejsem plánovačka. Vy jste přece věděla daleko líp, kdy mám já představení. Nebýt toho, že jste mi to řekla, tak bych do divadla ani nedorazila.
A co teda plánujete?
Nejradši bych naplánovala, aby se nic nezměnilo. Aby mi v životě zůstalo všechno tak, jak je teď. A taky, abyste mi občas zavolala, kdy vlastně hraju.
