Nesmysl! Ty nejsi introvert! Tenhle výkřik slyším pokaždé, když se někde zmíním o své povaze. Jen mí blízcí vědí, jak hluboká je to pravda. Ostatní mě znají jako výřečnou osobu, která se zakecá s každým, vtipkuje s cizími lidmi na nádraží, umí vařit na pódiu pětichodové menu a přitom břitce konverzovat s moderátorem. Ano, naučila jsem se to, protože to chci dělat. Znám dost lidí, pro které je to normální, ale já to mám těžce vydřené.
Mé přirozené prostředí je samota. Všechno ostatní je trénink. Fakt, že se při dotazu na cenu kabelky (většinou) nezakoktám, považuji za své velké vítězství. Ještě v pětatřiceti jsem radši z obchodu odcházela bez vyhlídnutého svetříku, než bych se zeptala na jinou velikost.
Koktala jsem už ve školce, ve škole jsem radši mlčela. Na vejšce jsem spolkla všechny dotazy, protože představa, že je položím před plnou posluchárnou, pro mě byla naprosto děsivá. Vtipné je, že několik let poté jsem se začala živit zpíváním – ale to bylo něco naprosto jiného. Na pódiu se totiž většina introvertů mění v jinou bytost.
