Byli výjimečný pár. Dělilo je čtyřicet let, ale na jejich vztahu to poznat nebylo.
Johan, jak mu přezdívají, byl totální introvert. Slova pro něj znamenala bubliny s nejasnými obrysy, které kolem něj nekontrolovaně pluly a on občas a trochu neochotně pochytal ty, co byly zrovna nejblíže.
Noční můra pro každého novináře nebo novinářku, co od něj potřebovali něco rychle.
Gossip
Působil kvůli tomu trochu nezúčastněně, což si lidé často překládali jako aroganci. Díval se pořád kolem sebe, zastavoval se pohledem kdesi za vámi, málokdy vám věnoval přímý pohled do očí, který chvíli udržel. I když pamatuju si na momenty, kdy s pohledem do očí neměl problém. Když jste mu sdělovali nějakou novinku.
Anglicky tomu mile říkal gossip, což se v češtině překládá nehezkým slovem drb. Miloval gossip! A dal vám všechny ty správné reakce člověka, který ocení dobrý gossip.
"No né, neříkejte!" ztlumil hlas a naklonil se blíž. "Opravdu?" pobízel, abych mu to zopakovala, a na znamení údivu si nechal až komiksově popadnout čelist. "No to teda! To by mě ve snu nenapadlo!"
Taky umně aplikoval vyzvídací taktiky protřelého gossipera, když se chtěl dozvědět něco, co jsem nesměla říct.
Třeba jestli nevím, s kým teď chodí architektka Eva Jiřičná. Točila jsem o ní v prosinci dokument Třináctá komnata, ve kterém i on vystupoval. Oni dva spolu před čtyřiceti lety chodili a i po rozchodu zůstali blízkými přáteli. Eva mu identitu svého současného přítele neprozradila, což mu zřejmě nedávalo pokoje. Z distingovaného architekta se v tu chvíli stal malý, nadšený kluk. Byl k popukání.
"Já jsem slyšel, že to je nějaký mladík," říkal mi napůl tázavě a zpod přivřených očí zkoumavě sledoval brvy na mém obličeji.
"Někdo v její kanceláři, že jo? Nebo ne?" střílel úplně vedle.
"Tak je to ten Francouz, toho já dobře znám, o něm už vím dávno," zvolil pro změnu tón hodně znuděného člověka. Vydržel mu pár vteřin.
"Už to mám! To je někdo ze Zlína! No jasně!" zkusil pro změnu město, kde v létě Jiřičná dostavěla Univerzitu Tomáše Bati.
Když viděl, že to nezabíralo, změnil na chvíli téma. A pak mě uprostřed slova zastavil a udeřil znovu. Nasadil metodu šoku pro případ, že bych se v momentě překvapení mohla přestat hlídat. Nic. Snad nikdy jsem ho nezklamala víc než tehdy. (Mám to u vás, Evo.)
Čtěte v magazínu DNES
Co je k sobě osudově přitahovalo, jak moc se těšili na dítě? Celé vzpomínání Jany Ciglerové čtěte v zítřejším Magazínu DNES.
