Františka Garlíková"Recept na svěžest ve vysokém věku? Aktivita. Vždycky se dá najít něco, co člověka zajímá, musíte stále sledovat dění kolem sebe. Starým lidem chybí i každodenní styk s lidmi. Skoro denně čtu noviny, ale nemám bohužel s kým to probrat a s kým se společně nad těmi články rozčilovat." |
Jako čtrnáctiletá se nechala zlákat k Baťovi. "Dědečkové ze statků se zlobili: vnučka sedláků, a jde do fabriky. Jaká hanba! Mamince do Užhorodu jsem psala, jak se mám dobře, a přitom jsem padala únavou." Přestože začátky byly tvrdé, kariéra se jevila slibná. Za pár měsíců byla zařazena jako kontrolorka již hotových punčoch a po večerech začala studovat vytouženou školu. Později jako slečna z účtárny vydělávala tolik, že to stačilo i v zimě na hory, v létě k moři a krokodýlí kabelku k tomu.
V roce 1938 za Františkou do Zlína přijela těžce nemocná matka. Bylo třeba se o ni postarat, a tak si vymyslela přivýdělek. "Mám ráda folklor a taky pěkné hadříky, uvažovala jsem, co takhle ušít nějaký malý kroj na panenku? To by se mohlo v cizině líbit…" vzpomíná Františka. Požádala Baťovu vývozní společnost, jestli by se nedala panenka někde nabídnout. Obchodníci ji přibalili k botám, odvezli na veletrh do Norimberku… a přivezli objednávku na 500 kusů! Františka proto požádala o půl roku neplaceného volna, shromáždila okolo sebe skupinu děvčat a všechny se pustily do šití krojů.
K Baťovi už se Františka Garlíková zpátky nevrátila. Během války se vdala, pak porodila dva syny a věnovala se rodině. V 50. letech začala pracovat ve sdružených zestátněných módních závodech. Během 40 let vystřídala více míst, ale vždy šlo o obchodní oddělení a textil.
Hned po roce 1989 se rozená obchodnice opět chopila podnikání. Jako jedna z prvních si šla na úřadě v Praze 4 stoupnout do fronty pro živnostenský list. "Bylo mi sedmdesát, no a co? Copak v této době život končí? Zemřel mi manžel, ale člověk se hlavně nesmí začít litovat. Potřebovala jsem nějakou náplň. Byla jsem textilačka a měla kontakty, věděla jsem, kde se jaká látka vyrábí a kde ji sehnat. Začala jsem tedy opět šít maličké kroje."
A nebyla žádná troškařka. "Na začátku roku 1990, to bylo ještě NDR, jsem si tam objednala celý vagon panenek. Stálo to 200 tisíc, musela jsem si půjčit, ale neváhala jsem," vypráví seniorská podnikatelka. Přijel vagon, vyložil 2500 panenek a začala práce. „Vytvořila jsem si takový kroužek důchodkyň, které mi pomáhaly. Každá si vybrala, co chce dělat. Některá raději sedí u stroje a šije třeba zástěrky, jiná ráda vyšívá nebo zdobí čepečky. Všechny nás to bavilo. Víte, v důchodu musí mít člověk nějaký režim.“
Prvních 1000 panenek mělo na sobě pouze hradišťský kroj. Seznámení s německým podnikatelem v oboru hraček ale přimělo Františku Garlíkovou věnovat se krojům šířeji. Nabídl jí totiž spolupráci při odbytu limitovaných sběratelských sérií. A tak začala chodit po národopisných výstavách, studovat odbornou literaturu, staré kresby a fotografie, až katalog jejích výrobků pokryl všechny oblasti naší republiky. Škála je veliká: od prostého, nezdobeného kroje krkonošského až po záplavu krajek a ozdůbek kroje vlčnovského.
"A víte, na co jsme se nejvíc s holkama těšily? Jednou za 14 dní jsme se sešly, upekla jsem bábovku, každá přinesla ty své ušité věci a oblékaly jsme panenky. Nikdy jsme si tolik nevyhrály jako teď, na stará kolena," vypráví.
Františka Garlíková už si ale přece jen potřebuje odpočinout, a tak letos práci ukončila. Sbírka panenek, kterou nechtěla prodat, se přestěhovala do statku Na Stránce v Zápech u Brandýsa, kde se pořádají řemeslnické dílny a kulturní akce.
