Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Ve škole mi najednou strnulo tělo, nemohla jsem se hýbat ani mluvit

  • 86
Byl to obyčejný školní den. Právě měla začít angličtina, když jsem pocítila divné mravenčení v ruce. Brnění neustávalo, naopak se rozšiřovalo do celého těla. Pak už jsem nemohla artikulovat a začala se mi podlamovat pravá noha. Až v nemocnici mi řekli, že to je atak migrény. Čtenářka Veronika napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.

Stalo se to před Vánoci. O jedné školní přestávce jsem se rozhodla, že půjdu zalít květiny na okenním parapetu. Vyšla jsem z lavice, naplnila konvičku a začala lít vodu do květináče, když vtom se to stalo - zničehonic jsem v pravé ruce ucítila mírné mravenčení a lehkou necitlivost.

Nepřikládala jsem tomu nijak zvlášť význam. Říkala jsem si, že jsem asi jenom dostala do ruky mravence. Odešla jsem do své lavice a čekala na zvonění. Jenže brnění v ruce nejenže neustávalo, ale co hůř, stupňovalo se a rozšiřovalo se vzhůru, do celé ruky. Stále ještě jsem byla celkem v klidu.

Nemohla jsem artikulovat

Hodina angličtiny začala. Cítila jsem se poměrně dost zvláštně, nedokázala jsem se soustředit na děj kolem sebe a myšlenky jako by se zastavily.

Znecitlivění se začalo šířit i do nohou, mimoto jsem cítila, jak mi trne obličej. Začala jsem být mírně znepokojená, ale nedávala jsem nic najevo. Doufala jsem, že to nějak samo od sebe přejde.

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Na hodině jsme něco překládali, byla to nějaká básnička a já jsem měla zrovna číst. Jsem nevidomá, a proto čtu Braillovo písmo hmatem. Je to pro mě celkem běžné, jenomže tehdy to prostě nešlo.

Prsty mě brněly, v ruce jsem neměla cit a ty malinkaté tečky na papíře jsem prostě necítila. Četla jsem s velkými obtížemi, a i když se mi podařilo něco vyluštit, vůbec jsem nechápala, co to vlastně čtu. Navíc jsem začala mít problémy s výslovností, nedokázala jsem dobře artikulovat. Obličej mi brněl a byl úplně strnulý.

Vím, že jsem na okolí musela působit divně. Vypadala jsem jako duchem nepřítomná a ještě k tomu mi nebylo rozumět ani slovo.

Podlomila se mi noha

Chtěla jsem říct, že se se mnou děje něco divného, ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nešlo to.

To už i spolužáci zjistili, že nejsem zcela v pořádku. Paní učitelka mě chtěla odvést na středisko, jenomže jakmile jsem vstala, zjistila jsem, že mě pravá noha vůbec neposlouchá. Byla hodně necitlivá a podlamovala se. Nakonec mě na středisko nějak dopravili, i když jsem cestou několikrát spadla. Všechny kolem můj stav vyděsil.

Na středisku se sestřička ptala, co se mnou je, ale odpovědi se buď nedočkala vůbec, nebo byla úplně nesrozumitelná. Chtěli po mně vědět číslo rodičů, ale já jsem si ani na to nevzpomněla, a kdyby i ano, stejně by mi nerozuměli.

A pak už to šlo ráz na ráz. Někdo zavolal sanitku a vezli mě do nemocnice. Údajně jsem jela dvěma sanitkami, ale já si vybavuju jenom jednu. Když přijeli moji rodiče, prý jsem na ně vůbec nereagovala.

Co to bylo? Atak migrény

Po mnoha vyšetřeních mi diagnostikovali atak migrény, po medikaci se můj stav vrátil do normálu.

Dodnes nevím, co bylo jeho příčinou. Připravovala jsem se na přijímací zkoušky – byly velmi obtížné a škola byla sama o sobě velmi náročná. Snad byl tím spouštěcím faktorem stres, to už nikdo neví. Nakonec jsem na ty přijímačky nešla a zvolila si méně náročnou školu.

Od té doby se ataky migrény mírnějšího charakteru objevily, ale s pomocí algifenu se je dařilo překonávat. Teď jsem již dlouho bez příznaků, neobjevily se u mě víc než tři roky, ale vzpomínky na ten osudný den mi utkvěly nesmazatelně v paměti. Připadá mi to, jako by se to stalo včera.

Mohu jen doufat, že už se nic podobného neobjeví, protože vůbec nepřeháním, když řeknu, že to byl pro mě hrůzyplný zážitek - a pro ostatní okolo mě nepochybně taky.